Nebývá zrovna zvykem, aby se v síti tuzemského vydavatele zachytila zahraniční rybka. No, rybka.., že nejde o žádnou nedocmrdlou běličku je zřejmé z toho, že projekt Wyrd multiinstrumentalisty Nargatha (vl. jménem Tomiho Kallioly) rozepsal albem „Kalivägi“ již svou osmou albovou kapitolu. I přes pravidelnou roční periodu, kterou poprvé právě s „Kalivägi“ Nargath prošvihnul, jsem dosud byl jeho tvorbou nepoznamenán. A i když „historické“ zprávy hovoří o určitých stylových posunech během uplynulých let, s „Kälivägi“ se Wyrd má vracet zpět k lehce zčernalému pohanství. Z tohoto pohledu se nabízí jednoduché hodnotící kritérium (v podstatě použitelné pro jakoukoliv jinou pagan kapelu). Máte po poslechu „Kalivägi“ pocit, že vám hadry čpí kouřem, mezi prsty lehce prokluzuje mastnota čerstvé flákoty a na podrážkách bot pomalu zasychají zbytky bláta, smíchané s jehličím?
Bez debat – ano. Hodně náladové album, s tradičním potemnělým krákorem, poutavou melodikou, syrovým zvukem, mistrným zvládnutím melancholie v pomalých a dostatečně razantním nábojem v rychlejším pasážích a (samozřejmě) to vše v působivě drsné finštině, přednesené dostatečně variabilním vokálem. Podtrženo strohým minimalistickým bookletem. Pouhá šestice skladeb by mohla svádět k dojmu, že album nebude z nejdelších. Ovšem už z minulých počinů Wyrd je zřejmé, že desetiminutová skladba (v konkrétním případě „Talviyö“) není žádný problém, a co víc, během této doby není pro Nargatha (za autorské pomoci Wirckiho) sebemenší problém udržet vaší pozornost ve střehu. Pokud by vás snad dráždil pocit, že deska neoplývá žádnými přehnaně geniálními nápady, tak vězte, že její kouzlo tkví ve variabilitě, rozličnosti a vzájemné nepodobnosti jednotlivých songů a přitom (právě díky výše zmíněným atributům) ve vzájemné soudržnosti. A tak se projdeme od (budu-li brát „extrémy“ desky) těžké doomové melancholie („Talviyö), až k rozverné folkovině „Loitsulaulu“. Výživná nádivka mezi těmito dvěma póly je tvořena převážně monotónními automatickými rytmy (pozor, nezaměňovat monotónnost a nudu, jsou případy, kdy i jednotvárnost má svoje opodstatnění), jednoduchými riffy a minimalistickými klávesami a rozjitřenými emocemi.
V jednoduchosti je síla. A v té ukrákané smutně severské (když se zadaří) i charismatické krása. Jako příklad by mohlo sloužit „Kälivägi“.
|
