Už když jsem v květnu v pražské Chmelnici pokřikoval na rakouské Serenity své „ahoj v září v Brně“, začínal jsem se, pozitivně vykulený z jejich právě ukončeného setu, těšit na další kolo. Tenhle pocit umocňovalo i vědomí, že spolu s Edenbridge, kteří na brněnský Favál dorazili v pozici hlavní akvizice večera, tvoří Serenity to (osobně) nejvýživnější hudební menu ze země našich jižních sousedů. Tuhle dvojku doplnili domácí gotici Misty Ways, o kterých jsem dosud měl ponětí jen z kusých (více méně pochvalných) zpráv v éteru.
Vlastně se k těm pochvalným reakcím můžu připojit. I když trochu rezervovaně. A paradoxně za tu mojí opatrnost můžou Serenity, či ještě lépe řečeno showmanství živlu Georga Neuhausera. Misty Ways (pokud mě zrak neklamal, tak se změnou u kláves) mi totiž svým pojetím a přístupem přišli jako dokonalý předskokan pro Edenbridge (detaily a podobnost čistě náhodná i o pár řádků níž). Jejich projev ve mně trošku budil tzv. obývákovou nostalgii.
Tedy stav, kdy muzika (trošku bych to přičetl i neošahanosti písní, k tomuto dojmu mě svádí nejpřístupnější záležitost setu Misty Ways, od Bruce Dickinsona vypůjčené „Chemical Wedding“) působí na první ucho (přes veškerou razanci a energii) docela složitě, komplikovaně, zadumaně. Až jsem se na těch cestičkách, zahalených do tajemné mlhy, krapet ztrácel a litoval, že se jejich atmosféra dosud nedá nasát v stříbrně-placičkové formě pěkně v klidu a do detailů. Misty Ways stihli odehrát pět svých skladeb (tu první jsem dokázal tradičně prokecat v předsálí) plus zmíněný Dickinsonův cover a z téhle poměrně krátké nabídky můžu konstatovat jediné. Hodně perspektivní kapela se zajímavou muzikou a trumfem v podobě charismatické Katryny u mikrofonu. Její sytý hlas je velice šťavnatá a dominantní záležitost. Pokud minimalistické frontwomanování není zrovna součástí tajemné image kapely – přece jen schopnost vtáhnout diváctvo považuju za dost důležitou součást živého vystoupení – právě zde bych viděl největší prostor pro manévrování. Nebýt uchvácení z následujících Serenity, neváhal bych říct maximální spokojenost. Takhle si to přídavné jméno nechám od cesty.
Playlist: Deep In The Dusk, Hallway To The Devil´s Court, Bloodmoon Rising, Omfalos, Chemical Wedding, Harvest Moon Garden
Jak již naznačeno, králem večera se pro mě stali předskokani Serenity. O schůdek nad ostatní souputníky večera je postavilo především (objektivně) šoumanství, živočišnost a entusiasmus jejich frontmana i (subjektivně) celkově větší dynamičnost jejich vystoupení. Zatímco Edenbridge (i Misty Ways) byli hlavně o nadýchaných pocitech, Serenity svojí vzdušnou muziku servírují s animální přímočarostí a nekomplikovanou radostí. Oproti květnovému pražskému koncertu kluci lehce osekali svůj playlist o skladby z první desky a zároveň vytáhli dalšího náladotvorného žolíka. Už v chvíli, kdy se dlouhán Georg „prodlužoval“ pomocí podstavce na pódiu, jsem si říkal, že tahle technická pomůcka není určená přímo pro něj (byť jí hojně využíval). Hlavním důvodem se ukázala být sličná houslistka, která se průběžně zjevovala na pódiu a křehčím okamžikům tvorby Serenity dodala velice smyslný (mluvím hlavně o uších, i když ani zrak nepřišel zkrátka) náboj.
O síle hudby Serenity svědčí fakt, že své dvě největší pecky kluci klidně strčí doprostřed playlistu a přitom ani v nejmenším neztratí jejich set gradaci. Prvním vrcholem tak byla pomalá „Fairytales“, kterou Serenity ozdobili (o smyčci již řeč byla) i, publikem nadšeně vytleskaným, dodatkem a capella. Cestou do Brna jsem si pohrával s otázkou, zda Serenity nevyužijí přítomnosti Sabiny Edelsbacher a nedotáhnou svou „pohádku“ do naprosté dokonalosti společným duetem. Nestalo se (jak to vypadá, ani na to nedojde, více v následujícím rozhovoru), ale ve vyšponované náladě to stejně vůbec nevadilo. Následující klipovka „Velatum“ s podobně stavěným závěrem v podobě vokálního proplétání, dokazující Georgovu zálibu ve hlasových hrátkách ve stylu Queen či Savatage vytáhla atmosféru v sále na maximum a závěrečné dva kousky ji nenechaly ani v nejmenším povadnout. Skandovaná odezva přišla v „Sheltered“ i v závěrečné „Endgraved Within“. Metál zaslouží Georg za svojí komunikaci s fanoušky. Z každého okamžiku je znát, jak si tenhle pohodář užívá svojí pozici a jak ho koncerty neskonale baví, a je fascinující, jak tohle své rozpoložení dokáže snadno pomocí vytrvalého vtipkování i neskrývaných emocí přenést na lidičky pod pódiem. Ještě pár návštěv v České republice a Georg už snad definitivně zvládne to naše složité „děkuji“, „Brno“ a „Starobrno“ už zvládá vyřvávat spolehlivě :-)! Skvělý koncert pro „…so many nice people, amazing crowd, beautiful beer and beautiful girls..!“
Playlist: Reduced To Nothingness, Forever, Coldness Kills, Rust Of Coming Ages, All Lights Reversed, Fairytales, Velatum, Sheltered (By The Obscure), Endgraved Within
Hudba symfoniků Edenbridge pro mě byla z hlediska živého vystoupení vždycky tak trochu záhadou. Čekal jsem, jak coby typický představitel již zmíněné „obývákové nostalgie“ svoje pompézní pocitovky dokážou přenést do reálu. Dokážou. Jen to vyžaduje to správné duševní rozpoložení a asi i trochu znalost repertoáru kapely. Tak, jak mi stále víc splývají jejich alba do jednoho sladkého koláče (ale podotýkám, že já sladké rád, takže to neberte jako negativum), tak podobně na mě působili Edenbridge i v Brně. Povedený koncert v jedné náladové rovině, bez vyvrcholení, kompromisní spojení bombastičnosti (bohužel neživě „umělohmotné“) s barevným kytarovým malováním, kterému by (ovšem je otázka, nakolik by zůstala ještě zachována podstata Edenbridge) prospělo zdůraznění dynamiky před všudypřítomnou atmosféričností.
Po životem nabitých Serenity bylo to edenbridgské zklidnění poměrně dost kontrastní, ale vzhledem k pozitivním reakcím diváctva jsem byl asi jeden z mála, kteří měli problém přehodit výhybku. Docela zvláštně na mě působila i zpěvandule Sabine Edelsbacher. Vílí komplex s roztančeným závojem (už chápu, proč Sabině občas bývá předhazována zahleděnost do Tarji) zapadl do snové atmosféry, ale po desetiletce na pódiích v barvách Edenbridge jsem očekával přece jen větší přesvědčivost ve schopnosti komunikovat s fanoušky (nejlépe bylo znát v momentě, kdy se do uvádění písní vložil kytarista a hlava kapely Lanvall) a zatáhnout je víc do dění. Nutno zmínit i personální propojenost se Serenity, v Rakousku to vypadá na nedostatek basáků na skladě :-), a tak si aktuální nováček v řadách Edenbridge Simon Holzknecht střihnul hned dvě směny za večer.
Edenbridge nevynechali žádnou kapitolu své albové historie, pochopitelně nejvíc skladeb zaznělo z posledního alba „MyEarthDream“, i když na připomínku prvotiny (právě pro to postupné splývání mnou hodně ceněné) v podobě „Cheyenne Spirit“ došlo až v naoko přídavku. Resumé? Edenbridge splnili zhruba to, co jsem očekával. Hlasitě komorní záležitost. Jejich brněnskou zastávku rozhodně neberu jako povinně odškrtnutou položku v seznamu a budou-li zase někde poblíž, určitě nezaváhám. Ale s vědomím, že spíš než vyřádit se jdu nechat příjemně pohoupat.
Playlist: Shadowplay, Remember Me, Undying Devotion, Wild Chase, Arcana, Evermore, Centenial Legend, Undiscovered Land, Paramount, Fallen From Grace, MyEarthDream, Shine, Cheyenne Spirit
Je nutné zmiňovat, že všechno klapalo jak na drátkách (včetně vydařeného zvuku) a že jsem z Brna odjížděl spokojený jak mlsný kocour? Je…, takže kluci z Nemesis Productions, dík a jen houšť ;-)!
|
