Ne snad, že bych chtěl protestovat proti superlativům, které na účet Nocturnal Rites občas dopadají. S jedním tvrzením ale decentně nesouhlasím. Totiž s tím, že každé album znamenalo krok vpřed a dosažení nové mety. Dle mých uší totiž kluci ze švédského města Umea svůj první vrcholný majstrštyk (ještě bude trochu lépe ;-) ) ukovali na přelomu tisíciletí albem „Afterlife“. Důvody? První představení excelentního křiklouna Jonnyho Lindqvista, dokonalá symbióza žhavého power metalu s chladně neosobními vsuvkami, která zatahuje skladby Nocturnal Rites do řádně potemnělé formy dříve tak rozjuchaných melodií. Takže k výborné muzice, kterou se mohou kluci pyšnit na každém albu, tentokrát přidali pádnou porci překvapení.
Nocturnal Rites na dobrovolně ohraničeném území zkoumají spoustu možností a daří se jim díky tomu vytvářet pestrou a přitažlivou nadílku, při které nezapomínají na to nejdůležitější – melodie. Ty díky útočnějšímu zvuku a neskrývané agresivitě získaly až nečekaný drive. A pokud kluci v titulním „Afterlife“ naznačují, že jsou podstatou chaosu („I´m the substance of the chaos…“), viděl bych to z jejich strany spíš na úspěšné zkrocení chaosu. Všechno do posledního šroubku totiž pevně drží na svém místě a přitom je v každé notě cítit maximální nespoutaná energie divokého tornáda. Na rozdíl od dob minulých se nocturnalové nebojí (respektive, díky Lindqvistovým hlasovým možnostem spíš jen popustili uzdu) hrátek s atmosférou. Díky tomu působí „Afterlife“, ač nijak zásadně neopustí území heavy-power metalu, mnohem pestřeji, než kterákoliv do této doby vydaná nahrávka kapely. Kytarová sóla už zdaleka nehrají tak velkou roli, nevyčuhují a stávají se „pouhou“ součástí komplexně vyrovnaných písní.
Úvodní „Afterlife“ nepřipraveným možná trochu (po předchozích zkušenostech) vyrazí dech. Temně razantní kvapíková melodie a nezvyklá kakofonie okolních zvuků (což je ostatně další charakteristický znak desky) působí hodně syrově, ale dokonale navodí příjemně znervózňující pocit, že tady půjde o něco velkého. Což kluci potvrdí v následujícím „Wake Up Dead“, jednom z nejchytlavějších okamžiků nahrávky, dokonale odhalujícím talent pro nádherně „kluzké“ melodie. I druhou „mrtvolkovou“ píseň „Temple Of The Dead“ počítám do nejvybroušenějších kousků desky. „Kosmické“ zvuky smysluplně narušují určitou harmonii, hladící v melodickém refrénu. Kontrastně výživná je i pomalá pasáž, skvěle vystupňovaná do tradičního melodického sklouznutí. A za vypíchnutí stojí (tedy upřímně řečeno, kterákoliv z deseti skladeb) i nejhrubší pasáže alba v těžkotonážní „Genetic Distortion Sequence“, dotlačené až na hranici, při které možná podumáte, jestli to s těmi efekty i přitvrzením kluci už malinko nepřehánějí…
Na soustředěný poslech tohohle alba se vyplatí zalézt do dobře utěsněné místnosti (to proto, aby na vás všichni ti nemrtví, probuzení mrtví, či jiní spřízněnci pekla, kterými se „Afterlife“ hemží, nemohli dosáhnout), vybudit rafičku hlasitosti na snesitelné maximum a nasát ho od začátku do konce do posledního detailu. Možná mu chybí ta (dříve bez ostychu deklarovaná) hitovost na první pohled, ale v takhle rafinovanější (a podstatně ostřejší) formě se vyklubala na povrch nová, podstatně zajímavější tvář kapely. Vážnější, temnější, agresivnější. Tenhle (svým způsobem) experiment, kam až se dá zajít, vyšel Nocturnal Rites přepychově.
|
