Sakra, proč psát elaborát na „Zahradu přání“ projektu Negative Face, když dobré se prý chválí samo? Navíc za situace, kdy tahle barevná nahrávka pokaždé vybouří všeliké (ano, i negativní), a i na stejných místech desky občas naprosto opačné emoce? No třeba jen právě proto, že se závěrečným laskavým pohlazením ze mě stejně vždycky vypadne lakonické konstatování „jo, tohle je fakt dobrý...“ A je mi líto se nepodělit o tenhle souboj pocitů ve strhujícím mišmaši nálad, stylů a nápadů.
Jakékoliv smyslové přirovnání se k „The Garden Of Wishes“ použije, nikdy nebude člověk daleko od relativní pravdy. A tak si troufnu vyhlašovat, že ve mně tvorba Matěje Lipského vyvolala živou asociaci na obrazy Jeroena Anthonisze van Akena (tedy Hieronyma Bosche). To pro svojí nekonečnou barevnost, originalitu, spletitost, komplexnost a přetékající pohár, ve kterém se míchá fantazie s promyšleností. A přitom z toho všeho dýchá nenucenost, je znát, že to Matěje prostě baví. Ať už jde o famózně vychytaný obal s netradičním uložením knížky, personálním kryptogramem v textu skladby „Jméno“, filozoficky poetickými texty, pospojovanými do koncepčního tématu či názvy skladeb, vyvedenými v Braillově písmu.
A hudba? Kladivo na netrpělivce v úvodním šestidílném probublávání „Falling Asleep“. Death-jazz-skáčové kolotočářství v „The Way“, křehoučké mazlení s nezbytným smyčcem ve „Woman“, kde si poprvé prozpěvne i největší perla mohutné a volně procházející sestavy – Monika Šramlová. První dokonalá definitivní pecka mezi světla přichází v hrubě atmosférické rockovce „The Garden“, kdy jsem si – světe div se – při vyřvávacím „Down To River“ i s chutí zaskákal. Žánrově čistá (v podstatě výjimka) sladká nekomplikovaná romantika „The Dream“. Uskákaně uřvaný paskvil-hardcorapop „Morning Star“…, praktická ukázka, co všechno lze smíchat a přitom udržet tvar v rámci skladby i v kontextu celé desky. Skladba, při které lze jen zírat, stejně tak snadno, jako vyletět z kůže… Koncertní atmosféra nakřáplého „Ega“ je víc než cokoliv jiného značně rušivá… Ušeptaný jazzík zvrácený až ke growlingu – kde je hranice mezi zamyšleností, psychedelií a amokem? Možná v „Her Face“. Pohodovka „Forever“ přinese úlevu a odlehčení a ideální výchozí pozici pro dramatický dialog se závanem gotiky a therionovsky symfonickou náladou „The Name“. Po všech předchozích koloveletočích mi „The Tears“ přijde už, přes veškerý chaos, který z ní dýchá, jako naprostá normálka. Grandiózní finále – v tuzemštině zpívaná, emotivní, přímočará a jednoznačná (tedy bez nutnosti zapínat mixér) „Zahrada emocí“. Krásná a prožitá melodie, shrnující vše prožité do neskutečně uspokojujícího pocitu,ve kterém snadno zapomenete na to, že ne každý chod nesmírně bohatého menu vás dokázal uspokojit.
Vida, kdysi jsem to schytal za kritiku jistého „nadčasového“ a nekonformního díla s doporučením, ať se držím svých zaběhlých kolejí a nestrkám čumák do myšlenek nespoutané a otevřené umělcovy duše. „The Garden Of Wishes“ je důkazem, že být originální neznamená být za každou nepochopitelný a neuchopitelný. Nechci tvrdit, že jsem duši Matěje Lipského pochopil a stejně tak nebudu tvrdit, že tohle album je geniální. Ale nenarážím na žádnou samoúčelnost či násilnou poslepovanost. A multižánrová procházka „Zahradou přání“ mě jednoduše a vytrvale baví.
|
