Ani na svém pátém počinu se Nocturnal Rites (pochopitelně) nezasekli. Jediný důvod, proč nad touhle plackou neřičím nadšením jako v díle minulém je fakt, že (ač název desky tvrdí opak) kluci rozehnali temně náladové mraky nad svojí tvorbou a (bez toho, aby sklouzli k prvoplánovým rozjuchaným halekačkám) se přece jen vrátili k projasněnější atmosféře. Ovšem jedním dechem nutno dodat, že jejich tradičnější vyznění power metalu se může honosit jednak excelentním zvukovým kabátem, tvrdým, mohutným a přitom velice čitelným a jasným a zároveň bravurně zvládnutými loppingy v úžasně melodických zatáčkách.
A i když „Shadowland“ pro mě představuje pouze bronzový stupínek v diskografii kapely, budete-li po mně chtít jednoslovné úderné heslo pro tuto desku, vypadne ze mě výraz „nepřemožitelný“. „Invincible“ je totiž název třetí skladby v pořadí (ne snad, že by se „Shadowland“ díky tomu stal albem jediného songu), která mi svojí mohutnou majestátností dokonale vyrazila pojistky. Excelentní vokál na hraně, důstojné chorály a dramaticky zasněná, vláčná a pocitově vyšponová atmosféra činí z téhle skladby jeden z klenotů powermetalové pokladnice. Možná i proto, že svým pomalejším tempem (nene, Nocturnal Rites ani na téhle desce nepřekročili svojí nechuť k psaní klasických balad, takže se můžeme sice důkladně pohoupat, nikoliv hned ploužit) je výrazným kontrastem k rychlým a ještě rychlejším působivým šavlovačkám. Nutno zmínit i podobně vypjatě rozvolněnou „Underworld“, při které, pokud to už dávno Jonny Lindqvist neudělal, vás tenhle křikloun zákonitě musí posadit na zadek (o vydatné údernické podpoře Owe Lingvalla nemluvě). V rychlých věcech stoprocentně oslní kooperace řezavých kytar (to neposedné sólování!!!) a šťavnatých klapek (tímto albem loučícího se) Mattiase Bernhardssona a zmiňovat kteroukoliv z rychlovek jako top je zavádějící, neb kluci píšou skvělou ódu na power metal (klidně si, nepřejícníci, říkejte, že jde o vyčerpaný styl, ale tohle album nenápadně šoupněte pod koberec!) od – ach, to škatulkování – helloweenovských speedovek, až po závany thrashové vichřice. A sílu tohohle díla potvrzuje i jeho grafické ztvárnění – přitažlivě dramatický obal je pozvánkou, dokonale vystihující barevnou atmosféru desky.
Celkové hodnocení? Na melodické skluzavce tuna klouzku nejvyšší kvality, maximální výkony všech zúčastněných a razantní, dynamický zvuk. Nebe a dudy proti éře s Andy Zackrissonem a trošku posmutnělé dilema s ohledem na album předchozí, zda jde o chvilkové umírnění se v bádání nebo definitivní návrat k již oňuchaným tradičním power-metalovým cestám. Grandiózní rozuzlení už bylo na dosah (dvouleté) ruky, takže mi z toho „Shadowland“ vychází jako výborné album, které mi (na rozdíl od většiny rozjásaných pisálkovských kolegů) přineslo nikoliv snad rozčarování, ale přece jen lehounkou posmutnělost po temné agresi života po životě.
|
