Nedivil bych se, kdyby po následující otázce nezůstali někteří ortodoxní heavíkáři nechápavě zírat. Máte rádi splitka? (Nemám rád šmouly, řekl by šmoula Mrzout, nemám rád splitka, řekl by Savapip mrzout…) Nebývá to zrovna zaběhlým pravidlem, aby se na jednom albu sešly dvě kapely z nepříliš extrémních vod. A tady máme rovnou co do činění s dílem mezinárodním. Rockoví Janessesion od východních sousedů a amébovití tuzemci Dark Angels společnými silami chtějí vypuštěním těchto singlů upozornit na svá blížící se novinková alba.
Přednost na desce dostali Janessesion. A musím předeslat, že jejich neučesanému, syrovému rocku jsem se marně pokoušel přijít na chuť už na dílech minulých a nepovedlo se mi to ani tentokrát. Janessesion jsou totiž poměrně specifická záležitost. Divoženka Jane u mikrofonu svým projevem i nábojem ne nepodobná legendární Dorotce působí obvykle hodně dominantním dojmem (v úvodním nespoutaném nářezu „Fuck You! (Angry Child)“ tohle tvrzení klidně vynásobte dvěma) a zbytek kapely jí vydatně sekunduje sice v moderním duchu, ale v těžkém vleku dřevních dob hlasité muziky. „One Man Show“ má tendence si vláčně pohrávat s atmosférou. Začouzený opar ustavičně rozhání expresivní vokál Jane – takhle nějak bych snad dokázal řvát, kdybych tancoval po střepech… (pozor, to je myšleno jako poklona specifickému vokálu).
Ostrá jako žiletka, nekompromisní jako rozhodčí Collina a devastující jako hospodářská krize, taková je půlka desky, patřící Janessesion. Pokud si všechna zmíněná přídavná jména zařazujete pod kapitolu dobrá muzika, budete ze sirény Jane a jejích věrných patrně u vytržení, protože tahle kapela umí a všechny své zmíněné „dobré vlastnosti“ dotahuje do extrému. Jednoznačná šipka do divokého rockového pekla a odkrytí již známých karet. Janessesion na plichtu nehrají. Ale neb nejde o můj šálek čaje, nechci tím říct, že u mě vyhráli.
Zvláštní výběr skladeb udělali Dark Angels. Krok vzad, krok vpřed – znovu oprášili svůj největší hit z první desky a vzápětí vykročili za hranice již prozkoumaných území. „Naked In The Rain“, slyšitelně v dospělejší formě než před čtyřmi lety, navíc s nádhernou podporou hostující Jany Zahradníkové považuju za nejlepší (nebo lépe řečeno nejpřístupnější) věc celé kolekce. Melodická hitovka, nad kterou jsem jásal tehdy a která mě spolehlivě rozpohybuje i tentokrát. Závěrečná „Swan Song“ nabízí otázku, zda (pokud se v tomhle duchu bude odehrávat celá chystaná deska) by kapela už neměla pomalu změnit název. Těžká, melancholická, až depresivní nálada, jako by se Dark Angels chtěli ponořit do doomových vod, již nemá pranic společného s tou kapelou, která poprvé tancovala v dešti. Ale pokud jde o krocení emocí, tentokrát je – i když znovu říkám, již z naprosto jiného soudku – mají Dark Angels spolehlivě pod kontrolou. Což by vlastně jako návnada zabrat mohlo. Dark Angels se zřejmě loučí s minulostí a otevírají novou kapitolu svojí existence. Ovšem kam je zavede si z tohohle výběru vůbec nedokážu představit.
Záhřeb, ehm split – tedy bez hodnocení.
|
