...byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8.-11. století vydávali na „viking“ - loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovaly hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany(Francie), Dány (Belgie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy(Rus,Byzanc)...
Trvalo jim 4 roky, než světlo světa spatřila novinka "Japanese hospitality." Po albu „Accept the Fact“ zmiňme ještě jejich prvotinu "Unknown Soldier" a "Beyond Abilities" a výčet jejich alb je kompletní.
Mozkem kapely je klávesák Janne Viljami "Warman" Wirman, hájící barvy kapely Children of Bodom. Dalšími členy jsou Antti Wirman, svírající kytaru, basák Jyri Helko a bubeník Mirka Rantanen. Je to pouze jakési zdravé jádro, tvořené samými kvalitními hráči, z neméně kvalitních kapel, jak už je vidět z předešlých řádků.
Na albu “Japanese Hospitality“ se pěvecky podílely takové veličiny jako Alexi Laiho - frontman Children od Bodom, Timo Kotipelto – současný lodivod Stratovarius, Pasi Rantanen - donedávna zpěvák Thunderstone, Jonna Kosonen - rock/metalová zástupkyně něžného pohlaví a zpěvák TunnelVision Marko "Vaara" Waara. Největší porci na albu odzpívala Jonna Kosonen. Tu můžeme slyšet hned ve třech skladbách ("Goodgye", "Don´t Bring Her Here", "Black Cat"). Nejpevnější v kramflecích mi přijde ve skladbě "Black Cat". Přestože se jedná o cover od Janet Jackson a ani jsem neočekával, že bude znít jako Janet, a zaplať pán bůh nezní, prostě skladba se všem v čele s Jonnou povedla. A musím uznat, že její celkem nízko posazený hlas mi zní opravdu velmi příjemně.
Druhým nejvytíženějším zpěvákem je Pasi Rantanen. Ten si svoji porci odbyl ve skladbách "My Fallen Angel" a "Separate Way´s." Pro mne vcelku zklamání. Domnívám se, že má na víc. Skladby nejsou špatné, ale zejména „Separate Way´s“ je jedna velká nuda.
Marko Waara se nám předvedl ve skladbě "Unconditional Confession". Ani v tomto případě mi tak nějak zpěv a zbytek nejde dohromady. Zejména pomalejší pasáže a až ukňourané klávesy šponovaly můj obličej do šklebu. No snad to bude "příště" lepší.
Pokud už jsem se pustil do hodnocení alba podle předvedených pěveckých výkonů, tak těsně pod vrcholem skončil Timo Kotipelto. Nevím, jestli je to proto, že předvedl to, co jsem od něj očekával, nebo proto, že skladba samotná je přesně to, co mu z mého pohledu sedlo, ale... prostě dobrý. Skladba "Eye Of the Storm" je rychlá, energická, prostě jak má být.
Alexi Laiho. "High Heels On Cobblestone" v jeho podání je prostě mazec. Jako by mu tato skladba byla ušita přímo na míru. Energie, rychlost, jeho chraplák, ... úžas. Nejlepší skladba celého alba.
"Japanese Hospitality" délkou 40:43 nepatří mezi alba nejdelší. Warmen před samotným vydáním alba slibovali, že co skladba, to zcela jiná věc. Chtě nechtě musím uznat, že se jim to podařilo.
Desetiskladbová porce (proč mají japončíci o jednu skladbu navíc?) dává tušit, že nás nebude deptat třeba 20minutové šumění lesa jako v případě lesobratrů Korpiklaanů.
Na albu jsou dvě instrumentálky. Ono se vlastně není čemu divit. Warmen jsou hráči na hudební nástroje a tak právě v těchto dvou skladbách bude posluchač vtažen do až neuvěřitelného výkonu klávesáka, a přesně ve chvíli, když už toho budete mít tak akorát dost, se do toho opřou kytary. Z mého pohledu grandiózní představení. Úvodní "Japanese Hospitality" a "Switcharoo" tak jen dokreslují celkový, opravdu příjemý pocit a dojem, který na mne toto album udělalo.
A je to. 40 minut uteklo jako voda. Hodnotit album jako celek je vcelku složité. Co kus, to něco jiného. Neříkám, že co skladba to pecka, ale rozhodně se domnívám, že toto album aspoň pro věrné fanoušky, neupadne v zapomnění.
Každý si podle mne na albu najde to svoje. Ano, klávesy...to asi bude prubířský kámen alba. Ale...to je Warmen. Takže jde se poslouchat.
|
