Nedávno jsme recenzovali poslední album této party, ale protože dobrého není nikdy dost, vrátíme se o 2 roky zpátky a koukneme se na noty další desce britů MAGNUM. Tehdejší salvy nadšení trochu umírníme, jelikož tvořivé svalstvo Tonyho Clarkina nebylo tentokrát pojeno dostatečně kompaktním vazivem, aby strhávalo pozornost po celou dobu stopáže alba. Přesto je to pořád o obrovském nadhledu a pohodě, a i přes pár slabších momentů zde nalezneme místa, která mají potenciál posluchače doslova omráčit.
Samozřejmě hodně záleží na tom, jak moc tuhle letitou partu žerete. Pakliže se tak u vás děje doslova obezitně nenasytným způsobem, zbaštíte celé album jako škvarek a těch slabších písní si ani nevšimnete. MAGNUM totiž nakuchtili podle tradiční receptury, bez jakýchkoliv převařenin neřkuli připálenin. Přílišná řemeslnost ale může být právě tím, co lehce podráždí trávící reflex objektivního posluchače. Až na pár skladeb se totiž jedna podobá druhé a nejsou s to překročit mantinel zajeté stability. Jako celek tedy „Princess Alice And The Broken Arrows“ tak pevně nestojí, v některých fragmentech je všek dechberoucí a právě k těmto bodům nyní upřeme naši pozornost.
Úvodní „When We Were Younger“ je jedním z nich. Pánové sice nejsou z nejmladších, ale rozhodně si nehodlají na svůj věk stěžovat, jak by možná někoho napadlo z názvu písně. Lítost nemá už z principu v těžce pozitivní muzice MAGNUM své místo a nezatěžuje tak ani tuto píseň, která se pyšní parádně vystavěnou strukturou, dokonale zpěvným refreném nebo třeba akusticky „jižanským“ osvěžením v sólu i závěru skladby. Vše samozřejmě stojí, jako téměř vše, v čem pěje Bob Catley, na těžké klávesové dominantě.
Deska se pak přelije do výše zmíněných klasických postupů, tu více či méně chytlavých, ale nikdy zcela neatakujících absolutní posluchačovu náklonnost, nechává ho ve stavu, v jakém se sám chce nacházet a nijak zvlášť ho neovlivňuje. To se ovšem mění závěrem alba.
MAGNUM s „Desperate Times“ hodně rozsvítí svou středně žhnoucí lávu. A závěrečná „You'll Never Sleep“ definitivně rozpálí zážitek do sněhového běla. Katarzovitý vrchol, který čistě elementární silou dojímá stejně tak jako strhává a nabíjí. Aktivní vstřícnost je zde našlehána do smetanovo vanilkové eufórie a vy v tu chvíli nemáte nejmenších pochyb o tom, kdo jsou géniové bluesem napěchovaného hitového pomp rocku!
|
