Když tak koukám na seznam letošních absolvovaných koncertů, můžu s potěšením konstatovat, že těch akcí, které jsem s nadšením rozdýchával ještě druhý den, nebylo zrovna málo. A těší mě, že se k nim může zařadit i aktuální pocitový masakr (vyvolaný především posledně jmenovanými) na domácí půdě v královehradecké Strojovně, kde se sjela trojka Sebastien, Act Of God a Castaway.
Večer otevřeli pardubičtí Sebastien. Nemůžu začít jinak, než připomenutím jejich již uzavřené kapitoly a to z toho prostého důvodu, že spolek kolem Jirky Raina, počítáno od dob Navaru je (zejména pak v partě s Krleš, naposledy letos v dubnu taky ve Strojovně) rekordmanem v mých reportních kolapsech. Žádná jiná kapela se nemůže pochlubit tím, že jsem začal smolit report a ke konci jsem se z různých důvodů neprokousal. Tak snad to dneska konečně dozraje. Už jen proto, že a) Sebastien pomalu balí fidlátka na cestu do studia, takže Strojovna byla jedna z posledních příležitostí prověřit formu před chystanou spoluprací s Rolandem Grapowem a za b) že to nedopadlo vůbec špatně.
Pokud jsem si minule nechal pro sebe avízo na to, že je třeba zapomenout na Navar, tak tuhle myšlenku můžu jen potvrdit. I když tehdejší zápas s hrubější a propracovanější tváří Sebastien nebyl tentokrát zdaleka tak náročný. Nová tvář kapely je přece jen komplikovanější, už zdaleka ale na mě nepůsobila tak složitě a lehce přístupnou melodiku Navaru jsem tentokrát hledal mnohem snáz. Důležitá změna nastala i v personálním složení kapely, kdy v poněkud profesorském (vizuálně) postoji a s o to živějším sluchovým efektem (třeba takový „Fénix“) se představil nový posila u černobílých klapek Robert Vršanský.
Počítám-li správně, tak playlist tentokrát již vyzněl ve prospěch chystané novinky, ze které zaznělo šest věcí, v kombinaci s upravenou čtyřkou pamětnickou. Hodně sympatická mi byla snaha o zapojení do akce těžce nezaplněné Strojovny a dokážu si představit, že hrají-li Sebastien pro zaplněnější podpódií, tak případná kooperace může zvednout už tak dostatečně vysoký výkon kapely, ale i tak tleskám kapele za úspěch při snaze o rozezpívání přítomných při „Blaníku“. A tak prakticky jediné (pomíjím návštěvu) co mi na setu Sebastien chybělo k naprosté spokojenosti, byl - po minulém namlsání se - song „Chlumský lán“. Za velice důležitou součást (která mi u profláklejších spolků obvykle až tak podstatná nepřijde) vystoupení Sebastien považuju výrazné sólo na bicí „mlaďáčka“ Radka Raina, došlo i na jev nepříliš často vídaný, totiž Jirka Rain v pozici klasického zpěváka bez kytary - vzhledem k tomu, že absenci přídavku Jirka sváděl na chybějící kytaru, tipoval bych to na nějakého technického šotka, ale nepostřehl jsem… Zábavný byl i lehce šantánový závěr při představování kapely, i když díky tomu, že nenásledovala ještě nějaká tradičnější tečka jsem se nemohl zbavit dojmu jakési nedokončené… Povedený set a troufnu si tvrdit, že Sebastien jsou dobře připraveni na Rolandovu taktovku.
Playlist: Jdou, Vendeta, Fénix, Pláč bílých růží, The Dorian Portrait, Smutná královna, Femme Fatale, Závidím, Blaník, Křižáci
Když před čtyřmi lety vydali Act Of God své první a zatím poslední cédéčko „…časem zapomenutí…“, hodně jsem si nad ním lebedil. Pak přišel rozpad kapely a v letošním roce „Vyšší moc“ ohlásila návrat na scénu. Což samo o sobě byl dostatečný důvod k tomu nasát jejich současnou formu. A tento důvod ještě násobil fakt, že dvě třetiny původní sestavy doznaly změny, kdy ze starých členů zbyl kytarista a křikloun Martin Hrachovec a tlučoun Martin Kocián. Zejména – neb původní křehký hlásek Anna Burianová mi dost lahodil - jsem byl zvědav na novicku u mikrofonu Stáňu Novotnou.
Výsledek v globále je tak nějak so-so. Těžko říct, jestli za to, že jsem úplně nezapadl do atmosféry setu Act Of God mohl fakt, že jsem měl v jeho průběhu poměrně rozcestováno, zda za to mohly opakované prostoje mezi skladbami z důvodu nekomunikující techniky, či ne úplně dokonalé nazvučení, ze kterého ustavičně něco (zejména kytary) vyčuhovalo, hlavně pak na úkor zpěvu. Pokud mě sluch neklamal, z debutu zazněly celkem čtyři písně a Act Of God tak doplatili i na neoposlouchanost (i když, na tohle téma ještě dneska řeč přijde a ne vždy to musí být problém…). Otázka základní, tedy v jaké formě jsou Act Of God zůstává nezodpovězená – jejich vystoupko nebylo špatné, ale dokážu si představit, že tahle parta má (v okamžiku, kdy bude vše fungovat a šlapat bez zádrhelů) na víc. Dostatek novinek v playlistu naznačil, že u Act Of God se maká, což (aspoň z toho slyšitelného) kvituju zejména s ohledem na fakt, že Stáňa mi přišla daleko přirozenější v nových věcech. Obzvlášť pak její agresivní projev v pořadí třetí skladbě byl – ve srovnání např. s nucenými výškami v dávných „Válečných psech“ - hodně šťavnatý.
Playlist: ?, Království stínů, ?, Váleční psi, Hořící kříže (?), ?, Stíny nad ránem, Časem zapomenutí, Sto let dál
Zeptáte-li se mě na jméno nejlepší současné slovenské kapely, bez váhání vypálím název Castaway. Přece jen je to už rok a půl, co jsem se s trosečníky potkal na tuzemském pódiu naposled. Má natěšenost na skladby Castaway, obzvlášť s vědomím, že tahle parta ze svých zkušeností ze sdílení společného pódia může vydat malý metalový lexikon, tedy byla maximální. Ale věřte mi, že to, co chalani v Hradci předvedli, pro superlativy ani žádnou natěšenost nevyžadovalo. Obvykle žehrám, že novinky zařazené do playlistu můžou působit díky neoposlouchanosti poměrně složitě. U setu Castaway jsem si i u dosud nezveřejněných skladeb (a že jejich poměr k zbytku playlistu byl hodně vysoký) připadal jak v teple důvěrně známého oblíbeného hudebního koutku, tenhle pocit umocnily skladby důvěrně známé (byť třeba u „The Wanting Seed“ jsem jen s úžasem kroutil hlavou, jak snadno jí lze vtisknout ještě agresivnější podobu – což je prakticky nemožné - při zachování všeho podstatného, čím Castaway vládnou) - i tóny vypůjčené od stejně dobrých hudebních kolegů ;-) – Savatage a Evergrey.
I když je hudba téhle šestice pro mě neskutečně působivá, pravidelně mi bere dech, jaká živočišná radost z živého hraní z Castaway sálá a jak snadno kluci tohle nadšení ze života dokážou přenést na (byť bohužel nepříliš početné diváctvo). Mayo Petranin, jehož barevný vokální projev patří k tomu nejlepšímu, s čím jsem se letos potkal (kam až chceš tu laťku vytlačit, chlape?) a jehož frontmanství je až neskutečně přirozené, si – ač se nepouštěl do žádných velkých proslovů a set měl i díky tomu úžasný spád - neodpustil pár obvyklých žertíků, tentokrát na adresu psacích schopností klávesáka Andreje Kutiše, již po druhé skladbě se opakovaně dožadoval ukončení koncertu, což se naštěstí nepodařilo realizovat, marně vybízel zbytek sestavy k „přeladění“ na speed metal, nedokázal jsem spustit oči z kytaristy Peťo Bulíka, neskutečně prožívajícího svoje party, bavilo mě Andrejovo putování na výpomoc kolegům či jeho chladně-vzduchotechnická podpora pro šlapající mašinu Janka Kovára, potěšilo mě pózování basáka Yogiho Grause i nezbytná nenápadnost kytaristy Matúše Hanuse. Klidně mě obviňujete ze subjektivity, ale ani tentokrát jsem nenašel jediný důvod a jedinou možnost k hledání chybiček na výkonu kapely (fakt, že nezaznělo „Castaway“ klukům po takovémhle výkonu odpouštím ;-) ).
Jsem z těch, kteří na koncertech upřednostní pelmel doma důkladně nasátých skladeb a jen výjimečně mě beze zbytku dokážou vcucnout skladby dosud neslyšené. Castaway tohle podvědomé pravidlo rozsekali s každým jednotlivým trackem na kusy. Kluci, koukejte mazat do studia, protože po pátku mám pocit, že dokud si novinky nebudu moci doma důkladně najet, bude mi v životě něco důležitého chybět. Pokud ještě dva dny po koncertě ve mně nezhasíná gejzír energie, nadšení a profesionality, který jsem si ze Strojovny odnášel, je asi jasné, že Castaway se se svým setem zařadili do kandidátů na koncert roku!
Playlist: novinka, Letters Of The Sand, Sleep, The Wanting Seed, A Different Place, novinka, Evergrey (?), novinka, This Integration, novinka
|
