Leaves´ Eyes jsou už delší dobu příjemným ozvlášťněním mezi kapelami, které se věnují vikingským tématům. Vybočují z řady nejen díky půvabnému hlasu Liv Kristine, ale také díky originálním textům – přeci jen, opěvování bitev, litry krve a neohrožení válečníci se po čase začnou trochu zajídat. Liv do populárního tématu vnesla jakýsi „ženský pohled“, který, zvlášť na předchozím albu „Vinland Saga“ přinesl spoustu velmi originálních textů. Ve vikingském duchu se tak logicky nese i novinka.
Od minula v kapele proběhla drobná personální změna – basáka Chrise Lukhaupa nahradila Alla Fedynitch (Atrocity). Z toho plyne zásadní věc pro mužskou část publika – na Leaves´ Eyes je teď dvojnásobně příjemný pohled. Pojďme se ale věnovat hudbě. Co se za ty čtyři roky, které uplynuly od vydání „Vinland Saga“, změnilo? Co se týče celkového směřování kapely, tak novinka „Njord“ nic převratného nepřináší. Stále máme před sebou jednu z nejlepších gothic kapel, kterou střední proud (v tomto žánru opravdu silný) nestrhává hlavně díky hlasu půvabné Liv. Jejich předchozí počin je stále častým návštěvníkem mého přehrávače a překonat takhle nastavenou laťku není nikdy lehké. Tentokrát se to částečně podařilo...a částečně ne.
Začněme chválou – novinka je mnohem různorodější, než její předchůdce. Je tu hned několik skladeb, které jsou schopné fungovat samostatně a co do hitovosti se mohou směle měřit s takovou „Elegy“. Rozjezd alba je se vší parádou. Hned úvodní „Njord“ je silným kouskem, který se do budoucna neztratí. Už po impozantním intru je jasné, že osvědčeného vikingského tématu se budeme držet i nadále. Stejně jako v případě následující „My Destiny“ máme před sebou silnou skladbu s chytlavou ústřední melodií a poetickým textem. Nejsilnější triumvirát doplňuje „Take the Devil in Me“, která se honosí asi nejchytlavější melodií a nejzapamatovatelnějším refrénem. O příjemné melodie celkově není nouze. Hlas Liv svou éteričností dodává skladbám snový nádech a hlavně díky tomu nejdou ani slabší kousky hned druhým uchem ven. Nejvíc její kvality vyplouvají na povrch v pomalejších skladbách. V případě „Irish Rain“ je ona „zasněnost“ dovedena k dokonalosti. Křehká akustická balada je přesně to, co téhle kapele sedí jak prdel na hrnec. Výbornou volbou byla i potisící předělaná „Scarborough Fair“. V tomhle případě se mi ale mnohem víc zamlouvá akustická verze, který vyšla na EP „My Destiny“. Orchestrální verze z alba je trochu přeplácaná a to hodně na úkor atmosféry.
A tady se dostávám k těm méně povedeným stránkám novinky. Předně je to zvuk. Všechny nástroje jsou hodně zatlačeny do pozadí a třeba basa není slyšet prakticky vůbec. Překvapivě ani vokály nejsou nijak výraznější a proto zvuk působí trochu zamlženě. Možná to byl účel, ale v tom případě se tenhle experiment moc nepovedl. Další věc, která mi trochu překáží, je doprovodný vokál Alexe Krulla. Na předchozí desce svým „zlým“ hlasem Liv výborně sekundoval. Tady se ale jeho role zvrhla v občasné zavrčení a já z toho mám pocit, že všechny jeho vokály jsou na desce pouze z nutnosti. Tentokrát mě bohužel každý jeho hlasový příspěvek při poslechu spíše ruší. Navíc albu v druhé polovině začíná trochu docházet dech. Většina skladeb už je v celku nevýrazná a člověk jednoduše neudrží pozornost. Proto konec trochu splývá. Výjimkou je ale závěrečná "Frøya's Theme", která je zajímavá díky rozmanitým hudebním prvkům, jež jsou do ní vkusně zapracované.
Ačkoli nemám pocit, že se u mě „Njord“, co do frekvence poslouchání, vyrovná předchozímu „Vinland Saga“, přesto ho považuji za vcelku zdařilé album. I přes všechny vyjmenované nedostatky je to pořád jedna z nejlepších věcí, co můžete v gothic metalu s ženským vokálem najít.
|
