A kruci, prý nepromluvíš křivého svědectví (osmý hřích). No vlastně jsem si malinko naběhl sám, když jsem předběhl události a seriál o Nocturnal Rites vypustil do světa, aniž bych se důkladně probral jeho zatím poslední kapitolou. Přiznávám, že „The 8th Sin“ mi poněkud nešťastně v přetlaku povedených alb roku 2007 v prvním kole zapadl mezi ty obyčejné. Asi osobní zatmění - přitom si vůbec nemyslím, že by šlo o desku, která potřebuje dozrát. Takže pokud jsem se v průběhu povídání o Nocturnal Rites vyjadřoval o nějakých žebříčcích, klidně na ně zapomeňte a na čelní pozici hned vedle Mesiáše si dosaďte dosud poslední desku „Osmý hřích“.
Kluci na ní – kromě tradičních melodických orgií - dokázali zbořit jedno téměř tabu ve své diskografii a navíc vnesli do zaběhlého řádu jednu poněkud scestnou otázku. Vezměme to odzadu… proč kapela, která dlouho (i přes jeho úspěšné začlenění do kompozic) klávesáka ve své sestavě zatloukala, udělá právě z klapkostroje dominantní součást svého arzenálu ve chvíli, kdy jim už opět schází jeho stálá obsluha? Ano, na „The 8th Sin“ Nocturnal Rites vdechli do své hudby tolik úchvatných klávesových motivů, že tím lehce zastínili i svojí sekernicky-kytarovou pověst. Vezměte třeba skladby „Not The Only“ nebo zejména „Leave Me Alone“, nesmírně vzdušné a právě díky klapkám velice dramatické okamžiky desky, tyhle motivy z hlavy nevyženete. Jako jedněm z mála tleskám Nocturnal Rites i za důmyslné využití a přirozené zapracování elektrických mašinek při dokreslování atmosféry desky – decentní a přitom působivé.
To bylo řečí, jak se kluci vyhýbají baladám. V„Till I Come Alive“ ještě zůstávají na pomezí těch svých klasických vláčných nálad – emotivně razantní pohupování jen prošlapuje cestu k největšímu překvapení desky. Hraní na city dotažené do dokonalosti přichází s druhou klasickou baladou v historii kapely „Me“. Opěvovat ploužáček na desce, která nabízí obrovské množství zážitků a navíc u kapely, která nikdy neměla zapotřebí plnit nějaké povinné kolonky a nabízet fanouškům cukrátka, je možná docela pochybné. Ale pokud Nocturnal Rites v sobě potlačovali slzavé pocity tak dlouho, jen proto, aby z nich vypadla takováhle pecka, tak klobouk dolů. Piánko, křehký vokál hostující Caroliny Miskovsky a především žolík v řadách Nocturnal Rites – procítěný, vyzrálý a přesvědčivý (platí nejen pro pomalinkovost, ale pro celé album) zpěv famózního Jonnyho Linqvista.
„The 8th Sin“ je klenotnice power metalových hitů a nabízí vše, co můžete od skvělé desky očekávat. Agresivitu, pustošivou rytmiku, šťavnaté riffy, gejzíry melodických nápadů, detailně propracované aranžmá i excelentní výkony všech zúčastněných. Mé osobní tipy? „Not The Only“ a „Not Like You“. Tedy právě tady a právě teď. V téhle prakticky dokonalé kolekci to může být již zítra cokoliv jiného. A když říkám cokoliv, počítám do toho i závěrečnou instrumentálku „Fools Parade“, která v duchu hollywoodských filmařů tuhle kapitolu pomyslně nekončí a spíš otevírá vrata pro další pokračování a hlásá – ještě se uslyšíme, milánkové :-). Doufám!
Ovšem nutno dodat, že nejen zisky se pojí s „The 8th Sin“. Po nahrání téhle desky totiž Nocturnal Rites opustil výrazný kytarista Nils Norberg a náhradu za něj se dosud kapele nepodařilo nalézt. Kolem Nocturnal Rites je momentálně poměrně klid, na poslední zprávy kolem nich jsem narazil někdy v květnu, kdy se přihlásili s tvrzením, že se vydatně pracuje na novém materiálu a pak kapela vyrazila na podzimní turné po latinské Americe. No, zbývá si jen počkat, kdy a jaký devátý sladký hřích z Nocturnal Rites vypadne.
|
