Hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé kamkoliv chtějí…
Pokud jsem u minulého alba švédské úderky Decadence velebil démonickou divoženku Kitty Saric za její hrdelní zbrojní arzenál, můžu to udělat u jejich novinky „Chargepoint“ znovu. A vlastně to můžu klidně udělat s celým ansámblem. Garantuju vám, že pokud jste si u „3rd Stage Of Decay“ pošmákli, tak díl čtvrtý v diskografii téhle party bude představovat další povedené menu. I když bych si z minulé recenze mohl vypůjčit písmenka prakticky v tom samém pořadí.
Což berte jako chválu. To, co zdobilo Decadence na „3rd Stage Of Decay“, to kapela systematicky rozvíjí a kultivuje dál. Znovu se jim podařilo dokonale vyvážit své hlavní ingredience – tedy technickou vyzrálost, emotivnost projevu, razantní agresi i melodičnost do jednoho funkčního celku. Budeme-li krájet a spojovat dál, dobereme se (zejména zásluhou závěrečné bonusové instrumentálky „The Demons Run“, kde chlapská část kapely razantní poetikou dokazuje, že užití pojmu agrese v souvislosti s Decadence je zásluha především divoké Metallic Kitty) i dalšího zjištění – totiž toho, že tři složky, které tvoří samostatné kapitoly vhodné pro zkoumání, tedy rytmika, kytary i zpěv, si znovu sedly do povedeného celku, leč prokazatelně obstojí i samy o sobě.
Pokud jsem minule tvrdil, že se díky své uštěkanosti Decadence procpali až do Massacre Records, tak dnes jsou už z téhle stáje venku. Ovšem štěkání jim jde stále stejně. Na pohled sladká (a ve všech uřvaných, uječených i uskřípaných „multi-metalových" polohách sebejistá) Kitty má v krku podobný „poklad“ jako Angela Gossow (Arch Enemy), ovšem mám-li si vybrat, kterou z holek bych na sebe nechal řvát radši (hodnoceno dle libovosti hlasivek), sedne mi o chlup přístupnější Kitty víc. I když stejně jako v díle minulém sem tam váhám, zda chlapáci trochu nevypomáhali. Nepatrný pokrok oproti minulému dílu nacházím především díky chytrým kytarám. Ať už jde o hrubé sekané riffy (např. „Discharge“), příjemné vyhrávky (např. „Out Of Ashes“), či vyčnívající sóla (např. „Fast Forward“), vládne tu dokonale podmanivá thrashově melodická chemie, podpořená válcující rytmikou. A stejně jako minule případné argumenty o hrozící stereotypnosti můžu odrážet tím, že poměr nápadů k délce desky v pohodě překračuje množství větší než akorát.
Pokud Kitty občas uvažuje o thrashmetalové hvězdné obloze, neviděl bych to jako zbytečný výlet. Platí-li, že zlobivé holky se dostanou kamkoliv chtějí, tak stabilní, nápaditý a povedený základ, tvořený chlapskou částí kapely táhne tahle uřvaná blonďule směrem k výšinám. A v tomto případě thrashmetalové nebe a metalové peklo jedno a to samé jest. Tak šťastnou cestu!
|
