Olafu Lenkovi se nedá upřít, že za dlouhá léta produkce své kapely dokázal vytvořit originální zvuk, který ji umožňuje rozpoznat už po několika zahraných tónech. Nic na tom nezměnily ani vokální převraty, jelikož všechna tři hrdla, která zatím pěla na osmi deskách AT VANCE, jsou velmi typově podobná. Problém je, že jedním z aspektů okamžitého rozpoznání jsou zároveň skladatelské postupy, které velmi splývají a snad jen ortodoxní fanoušek by dokázal přesně určit, z kterého alba je ta která píseň. Novinka tuto tvůrčí zakořeněnost ještě umocňuje.
Začněme pěkně od názvu desky. Už ten je totiž hodně na pováženou. „Ride The Sky“??!! Nic méně originálního a více klišovitějšího si nedokážu představit a už jen tímto krokem si Olaf Lenk drsně koleduje, že jeho parta nebude brána moc vážně. Tohle by mohlo mít smysl snad jen v nějaké parodii na power metal. No nic, jdeme dál, obsah je přece jen důležitější formy. Jenže ani v tomto ohledu se nic nového neděje. A vůbec celkově se toho moc neděje. Deska je chvílema línější než fotr po nedělním obědě.
Hned v titulní písni navíc Lenk už po několikáté vykrade svůj obrovský hit „Only Human“ ze stejnojmenného alba a hned zkraje tak odkryje své karty, na kterých zatraceně chybějí žolíky nápaditosti. Dvojka „Torn – Burning Like Fire“ se zase řadí do nechvalné linie nevynalézavých heavy power fláků, které jsou navíc nakaženy morem v podobě opakování motivu z názvu songu. Takže tady uslyšíme do zblbnutí dunivé „Torn“ a na to samé se můžeme „těšit“ i u „Power“ a „Falling“. Uf!
Následná trojice písní nudu značně osprchuje, na nějaké plné probuzení to ale určitě nebude. Po zmíněné „Power“ se rozněžníme u baladické „You And I“, ale jen do chvíle, než si uvědomíme archaickou kýčovitost písně. Následuje sólově vypreludovaná spídovka s vrstvenými vokály v refrénu. Vše je v té rychlosti trochu utopeno, ale zaplať pánbů aspoň za jeden takový kousek.
Záměrně jsem vynechal instrumentálku, která představuje vrchol celého alba. Olaf Lenk totiž drží v rukávu jedno eso, kterým je předělávání opusů klasických skladatelů. Tentokrát je to opět Vivaldi, neobarokní rockové podání jedné z letních vět se zase velmi vyvedlo a myslím, že by nebylo od věci předělat takto celé „Čtvero ročních období“. Bylo by to určitě napínavější a hlavně originálnější, než to, co pánové předvádějí ve svém pojetí power metalu.
|
