Jorn Lande je úchvatný zpěvák a žádné album, na kterém se vyskytuje, nemůže být vyloženě špatné. Po jeho odchodu z Masterplan začalo být jasné, jaká hudba je jeho srdci nejblíž. Proto se jeho sólové desky už od „The Duke“ drží stejné šablony. A proto není žádným překvapením, že i nejnovější počin je pouze příjemně poslouchatelným hard rockem.
Když říkám pouze, myslím to velmi relativně. Co je u Jorna standard nebo průměr, je pro většinu ostatních muzikantů nedostižná laťka. Nová deska „Spirit Black“ navazuje na předchozí „Lonely are the Brave“ z minulého roku tak plynule, že by to mohlo být dvojalbum. Tady se žádných převratných změn nedočkáme. Jorn se ve většině skladeb vrací k hudbě svých vzorů (což potvrzuje i závěrečný cover Thin Lizzy) a servíruje tak našim uším velmi kvalitní a silně šlapavou rockovou hudbu, která jako kdyby vypadla ze 70. let. Všechno by tedy bylo v pořádku...jenže! Právě díky dvěma deskám ve spolupráci s Rolandem Grapowem pod hlavičkou Masterplan Jorn ukázal, co všechno ze sebe dokáže vymáčknout a jakou mají skladby ozdobené jeho hlasem sílu. Kdo se stejně jako já rozplývá při poslechu klenotů na debutu Beyond Twilight „The Devil´s Hall of Fame“, musí mu nutně ta progresivita ve spojení s Jornovým hlasem trochu chybět. Proto je tak těžké „Spirit Black“ hodnotit. Na jedné straně je to velmi příjemné album, kterému nejde prakticky nic vytknout. Jsou tu některé opravdu silně nadprůměrné skladby – mezi moje favority jednoznačně patří „Road of the Cross“ či „Rock and Roll Angel“ s úchvatným začátkem, při kterém mě hodně zamrzelo, že si Jorn na balady moc nepotrpí – jeho hlas je totiž na takhle procítěný zpěv přímo stvořený. Hodně silná je taky „World Gone Mad“ s výborným textem. Za absolutní vrchol alba ale paradoxně považuji cover. „I Walk Alone“ byla jediná skladba na albu „My Winter Storm“, kterou mě Tarja přesvědčila, že není až tak úplně marná. Stejně mi ale přišlo, že v jejím podání tomu něco chybí – a to něco je tady. V Jornově verzi se dočkáme toho, jak by to opravdu mělo vypadat. Skladba je zazpívaná neuvěřitelně procítěně a je jasné, že má mnohem větší ponětí, o čem vlastně zpívá. Jeho podání je tak mrazivé, že to Ledové královně nandal na celé čáře.
Kdyby Jorn nebyl tak hyperaktivní a nedokázal pracovat na milionu věcí naráz, asi by mě tohle album moc nepotěšilo. Ačkoli je vidět, že právě takhle je nejspokojenější, nemůžu se zbavit pocitu, že už delší dobu trochu „zahazuje“ svůj talent. Máme ale velké štěstí – vždycky tu budou nějaké projekty jako Avantasia, Allen/Lande či Ayreon, kde si můžeme vychutnávat jiné podoby Jorna Landeho do sytosti. Navíc je tu ta úžasná zpráva o jeho návratu do Masterplan...takže vlastně není co řešit. Ať si na svých sólových projektech dělá, co ho baví.
|
