Za války se amíci zarazili u Plzně, teď dorazili i do Hradce Králové (tedy oni to natáhli i dál, ale to pro tuto chvíli není až tak podstatné). Power progresivní banda Theocracy z „Atén“ ve státě Georgia se vydala do Evropy na krátké turné „Laying Europe To Rest“ propagovat své aktuální album „Mirrors Of Soul“ a jedna zastávka je zavedla i do Strojovny. Společnost jim dělali hradečáci Ramayana a setkání s nimi bylo první příležitostí zjistit, co se u kapely událo za poslední půlrok od doby, kdy Ramayana právě ve Strojovně pokřtila své cejdo „Vzdálený svět“.
Den s Theocracy začal už o něco dřív, neb kluci se usídlili kvůli autogramiádě v prostorách prodejny hudebních nástrojů CMI Plaza a bylo skvělé sledovat, jak ve volných chvílích kytarista Val řádí u bicích (komentář bubeníka Ramayany Ejzyho „…proč kytarista bubnuje líp než já…?“ ;-) hovoří za vše), druhý kytarista Jonathan si zasněně preluduje u piána i to, jak se všichni kluci vstřícně (já mít za sebou cestu z Popradu, tak ani nezvednu ruku…) chovali k těm několika lidičkám, kteří si našli cestu do céemíčka (na vylíčení, co následně Val předváděl na kytaru při „obývákové aftersession“ mi nějak dochází slovní zásoba – prostě Pan Muzikant…).
Ramayana nezahálí. Pokud dobře počítám, tak jejich aktuální playlist čítal již víc dosud nevydaných novinek, než písní z posledního alba. A i když jsem u některých ten svůj novinkový komplex obav z dosud nepoznaného znovu oživil, největší překvápko pro mě představovala pecka s poněkud zavádějícím názvem „Škoda strun“. Bodavé klávesy, temná atmosféra a velice důrazný, šlapavý rytmus – dokonalá ukázka toho, kde bych si dokázal v budoucnu Ramayanu představit coby žraloka v přeplněném rybníku. A velice vážná konkurence pro „Proroka“, coby mou nejoblíbenější položku v arzenálu kapely.
Na přetřes mohla přijít i otázka, kterou Ramayana svého času vydatně řešila i na svých stránkách. Totiž jestli shánět nového zpěváka. Na jednu stranu jsem zamáčkl slzu u již zmíněného „Proroka“, kterému přece jen chyběl emotivnější vokální projev (holt půjčit si Radka Řezníčka na cédéčko do téhle hitovky byl docela zavádějící krok). Na straně druhé, když Miloš Koblmüller v „Navěky“ přibrousil hlasivky a konečně tak zatáhl svůj projev do barevnějších vod, říkal jsem si, že by se dal najít životodárný kořen i ve vlastních řadách. Tak uvidíme.
Úterní vystoupení Ramayany beru jako dosud nejpřesvědčivější položku v našem společném koncertním notýsku. Sice si troufnu tvrdit, že na tom má stejný podíl rostoucí forma kapely, stejně jako odtržení se od motorkářské minulosti, ale nutno přiznat i fakt, že fandovstem vyžadoněný přídavek „Motorovej“ povedený výkon Ramayany podtrhl. A kupodivu se tak nenaplnila Maziho předpověď, že pokud dají „Motorového“, že se mi to nebude líbit. Po takhle vydařeném a přítomným lidstvem patřičně oceněném představení můžu říct jediné – líbilo ;-).
Playlist: Ortel, Říše snů, Prorok, Vzdálený svět, Poslední cesta, Škoda strun, Hrdlořez, Navěky, Písky času, Poselství, Oči temnot, Vesmír přichází, Ruce osudu, Motorovej
Stesk na jediné zahaprování v průběhu večera je asi na místě si vylít coby oslí můstek mezi chválou obou účinkujících. Zvuk, to byla tentokrát bolest koncertu. Hlasitost vytočená zbytečně doprava i celkově nezvykle ostré vyznění – řeknu-li, že tentokrát mě uši bolely, nehledejte v tom žádný jinotaj, ale holý fyzický pocit – neprospělo ani Ramayaně, ani Theocracy. Ne natolik, aby to pokazilo celkový dojem, ale pokud něco přebývalo k naprosté dokonalosti, byla to právě intenzivní masáž, linoucí se z beden.
Theocracy. Po Serenity letos už druhý headliner, na kterého jsem se vypravil bez jakéhokoliv poznamenání dosud vydaným materiálem. A druhá totální pecka mezi světla. Amíci to skutečně power či speed (jo i špetku progress) zavedeným veličinám nandávají (a pokud rovnou nenadávají, i když mě momentálně moc kvalitativně srovnatelných jmen s tak našlápnutou formou nenapadá), tak alespoň stojí bok po boku. Parta kolem hlavní postavy zpěváka (a instrumentálního mulťáka) Matta Smithe se vydatně činila – nezbytné sólování bicmena Shawna a kytaristy Vala naprosto přirozeně zapadlo do svižného spádu koncertu a Matt samotný, svojí nevysokou postavou i nadhledem evokující jistého sameťáka, s lehkostí předvedl své frontmanské schopnosti.
I když kluci předem avizovali, že rozhovor vzhledem k drobným hlasovým potížím raději vynechá, na pódiu rozhodně nebylo jakoukoliv indispozici znát. Ať už v kterékoliv melodické smršti, při vytrvalém hecování publika, nebo při rozezpívávání lidstva před „Mountain“. Byla radost sledovat, jak hodně slušná návštěva (útok na stovku jen o chlup nevyšel) bouří, paří, skanduje a po posledním plánovaném songu se strhl tak intenzivní mumraj, že bylo jasné, že na přídavek prostě musí dojít. Že ho kluci z Theocracy původně vůbec neplánovali usuzuju z poměrně zábavné situace. Ti, kteří po skončení regulérního setu ulovili ze vzduchu pozdrav v podobě Shawnova nářadí ani netušili, že o (dle Cimrmana „na štědrý den jsme ho dostali a na Štěpána jsme ho museli vrátit…“) něj mohli snadno přijít, neb Shawn, zřejmě netušíc, že se bude přidávat, vyházel komplet paličky a pak narychlo sháněl, čím by dotloukl přídavkový „Absolution Day“.
I přes jistou členitost a rozmanitost kompozic měl koncert úžasný švih a nelze ukázat na nějaký vrchol, protože tady se po vysokánském hřebenu jelo od začátku do konce. Skvělý koncert, úžasná atmosféra, vynikající zážitek. Bravo Theocracy!
Playlist: A Tower Of Ashes, The Writing In The Sand, The Serpent´s Kiss, Martyr, New Jerusalem, Laying The Demon To Rest, Mountain, Nailed, Mirror Of Soul (The Truth Revealed), Ichthus, Absolution Day
|
