SLAYER jsou jednou z mála jistot v současném abnormálně nestabilním světě. Určitě od nich nemůžeme očekávat, že by jim ruplo v koulích a začali koketovat třeba se symfonickým orchestrem, nebo že by ego některého ze čtyř muzikantských osobností přerostlo jedno druhé, objevily se nějaké bulvární kachny a pak by se o tom natočil sebezpytující dokument. Ne, nové, v krvi až po okraj fermentované album, je zase thrash metal poctivej jako Arayova hříva a ostrej jako špičky Kingových kérek. Smrtelně nehostinný a přesto narkomansky přitažlivý. Jeho obsah se nedá přestat poslouchat, po ukončení okamžitě následuje volba první písně a celá thrashová infuze začne nanovo.
„World Painted Blood“ působí příjemně nostalgickým účinkem, prolítneme s ním celou hudební historii skupiny, snad každá skladba v nás evokuje některý moment z předchozích desek. Počínaje zlověstným úvodem titulní skladby, který připomene démonickou genialitu písně „Hell Awaits“. Nejvíce společných rysů ale hledejme v předposledním vynikajicím zářezu „Christ Illusion“ a také v nejkultovnějším ze všech kultů, „Reing In Blood“. Lombardem vybičovaných (nebo spíš vybicovaných) rychlíků je zde zase slastně mnoho a díky tomu uteče čtyřicet minut rychleji než zamilovanost po svatbě. Ať už je to death metalovým riffem podbarvená vichřice „Unit 731“, následná „Snuff“ o zkurvysynech, kteří vraždí pro ukojení svých choutek, nenávistná „Hate Worldwide“ nebo většině fandů už déle známá „Psychopathy Red“.
To bychom měli vyjmenované čistokrevné, thrashově elementární smrště. Což ale samozřejmě neznamená, že v ostatních skladbách už nenaleznou Tom Araya a Kerry King místo pro své typické koncertní paření. Naopak, většinou se stále jede jako o život, jen se občas zpomalí v některé z tradičně SLAYERovsky střednětempých písní ("Human Strain", "Playing With Dolls"), většinou ale pouze v rámci krátce trvající typické vyhrávky a tempově pikantní změny. V některých momentech tak vzpomeneme na „Diabolus In Musica“, v jiných na „South Of Heaven“. Ale pozor, v žádném případě zde není řeč o vykrádání, to by byla hnusná lež a za trest by pak musel přijít autor těchto řádků do kytičkami provoněného nebe! Ideálním příkladem je již zmíněná titulní skladba, kde se v překrásně sekaných riffech náhle otevře prostor pro zvukové víry, do nichž Tom hyponoticky dokola odříkává zlověstné fráze. Vše poté naprosto plyule přejde do marastu z úvodní části písně a končí v dechberoucí symbióze. Pokud tedy má „World Painted Blood“ nějaké mantinely, tak pouze ty chtěné a svévolně vystavěné. To znamená, že veškeré experimenty probíhají organicky, v duchu nejtradičnějšího rukopisu kapely. Tak, že ani na okamžik nezabuší na posluchačův bubínek přílišnou intenzitou a progresí.
Není nejmenších pochyb o tom, že SLAYER opět vítězí na plné čáře a nelze jim zas a znova nepodlehnout. A to i přesto, že pořád jedou po své jisté (a už malinko korodující) koleji. Z velké thrash metalové čtyřky jsou ale (zdaleka!) jediní, kdo si udržel po celou dobu existence důstojnou tvář. Základ tohoto úspěchu je určitě v nadhledu, se kterým ke své hudbě přistupují (stačí kouknout na dokument Sama Dunna "Global Metal"). A jednou, až se budou hodnotit metalové dějiny, není možné, aby pánové Araya, King, Hanneman a Lombardo nevystoupali na příčky absolutních vítězů. Prozatím si važme toho, že jsou tu zakladatelé stylu pořád s námi a drhnou své nahrávky se (zdánlivě) samozřejmou kvalitou, kterou jim musí závidět většina o pěknou řádku let mladších kolegů.
|
