Status Quo jsou bezpochyby jednou z největších rockových legend. Vzhledem k tomu, že zároveň patří i na můj seznam kapel, které „stojí za to vidět“, dlouho jsem se nerozmýšlela a vyrazila do Liberce, kde kapela vystoupila v rámci turné „Pictures“.
Hala se kolem sedmé zaplňovala opravdu jen velmi pomalu a bylo znát, že vyprodáno rozhodně není. Na druhou stranu – dav, který se shromažďoval pod pódiem, nemohl rozhodně urazit Walda Gang, který byl vybrán do role předskokana. Vystoupení téhle netradiční sebranky je vždycky osvěžující zážitek a většina přítomných se dobře bavila. Zpěvák Vláďa Šafránek předvedl skvělý výkon a ačkoli podobné zábavovky moc nemusím, jejich podání pecek jako „Eldorado“, „Hoja hou“, „Hudsonské šífy“ „Svařák“ nebo „Pověste ho vejš“ se mi líbí. Třešničkou na dortu pak bylo, když se ke třem doprovodným zpěvákům, kteří celou show oživovali svými tanečními kreacemi, přidal na poslední dvě skladby Robert Rosenberg – slavný rodák z mého domovského města Trutnova. Walda Gangu se podařilo publikum nažhavit a rozezpívat, takže bylo vše náležitě připraveno pro hlavní hvězdu večera.
Vzhledem k tomu, že Status Quo zároveň slaví čtyřicet let své existence, dala se čekat show našlapaná hity, kterých mají opravdu nepřeberně. Už jen sestavovat setlist musí být hotové utrpení, když máte k dispozici víc jak tři desítky alb a bezpočet zaručených hitů. Bylo jasné, že od vystoupení nelze čekat nějakou smršť a příval energie. Všichni členové jsou už pánové v letech a tak už nástup kapely působil po všech stránkách profesionálně, zkušeně a elegantně. Ve stejném duchu se táhlo celé vystoupení. Jen mě velmi překvapilo, s jakou chutí a radostí pánové prezentují už po tisící přehrané největší hity. Francis Rossi působil za mikrofonem jako elegán ve vyžehlené košili, ale když na to přišlo, dokázal to i pořádně rozpařit. Vtipkoval s publikem a do toho všeho zvládal ještě velmi obstojně i své hlasivky a svou kytaru. Ve zpěvu se střídal s druhým kytaristou Rickem Parffitem, který si zjevně přízeň českého publika velmi užíval. Jako opravdový multiinstrumentalista se během setu prezentoval Andy Bown – většinu času strávil obsluhováním kláves, když však bylo třeba, nedělalo mu problémy vypomoci kolegům třetí kytarou nebo dokonce foukací harmonikou. „Boogie rock“ brzo rozpohyboval většinu publika, ve kterém se, jak to na podobných akcích bývá, sešly minimálně tři generace rockerů. Ke sborovému zpěvu refrénů tak nebylo třeba přílišného přemlouvání.
Texty zásadních hitů mají lidé zvládnuté a většina z očekávaných skladeb ten večer zazněla. Nebyl by to koncert Status Quo bez „Caroline“, „Down Down“, „Paper Plane“, „Whatever You Want“, „Don´t Drive My Car“ či „Rockin´ All Over The World“, která byla doprovázena projekcí tourmovie z cest kapely.
Status Quo nabídli svému publiku zážitek hodný jejich velikosti. Velká většina kapel by si mohla gratulovat, kdyby jim to ještě po čtyřiceti letech takhle šlapalo a většina muzikantů jim může závidět tu energii, vitalitu a radost z vystupování. Francis pokračoval v hraní i poté, co si dost komickým způsobem zranil ruku o mikrofon a předložil tak další důkaz, že Quo ještě zdaleka nepatří do starého železa. Všechny své skladby převlékli do tvrdšího hávu a jasně dokázali, že i po tolika letech dokáže jejich nezaměnitelný rytmus lidi pořádně rozhoupat. Ten večer odcházelo z Tipsport Areny mnoho spokojených tváří.
|
