V neděli měla svou pražskou zastávku poměrně různorodá sestava, sdružující se pod názvem "Neckbreakers Ball". Celá akce měla podle informací na vstupenkách i webu začít v obvyklých 19 hodin. Poučeni z přesnosti začátků koncertů v Abatonu, dali jsme si s kumpány záležet, abychom na místo dorazili s komfortním čtvrthodinovým předstihem, protože úvodní Arsis byli spolu s Behemoth důvodem naší návštěvy.
Po vstupu už byla ze sálu slyšitelná hudba, kterou jsem považoval za background, puštěný zvukařem pro žhavení lidu a zahnání ticha. Z letargie mě ale po chvilce vytrhl potlesk, který ve mně probudil skoroatleta a já vyrazil velmi svižným krokem do
horního patra, doufaje, že zvukař pouze oblažuje nedočkavce jakýmsi živým záznamem. K mému velmi nemilému překvapení ale orosená čela na pódiu stojících Arsis prozrazovala, že ti už pěkných pár not odehráli. Stihl jsem tak bohužel jen
necelé 3 skladby. Zvukově se nejednalo o žádnou parádu, mistr za pultem nejspíš usoudil, že čím víc kopáků do nás napálí, tím
to bude větší metal. Ve výsledku byly slyšet jen bicí a vokál, zbytek si nesměle šuměl v pozadí, vyjímečně se do popředí
sólem prosadila kytara. Vzhledem k tomu, že Arsis byli nejtechničtější položkou nedělního menu, byla způsobená škoda o to větší. O sedmé pak byli vlažným potleskem a nevelkým zájmem publika vyprovozeni do zákulisí.
Zařazení následujících Scar Symmetry na seznam účastníků turné jsem příliš nepochopil. Tito Švédové přeci jen
vyznávají výrazně měkčí a melodičtější pojetí metalu, které by se spíš hodilo k Soilwork, In Flames a spol. V sestavě mají dva nové vokalisty, na kterých je zároveň celá jejich produkce postavená. Nepříliš vynalézavá instrumentální složka působí jen jako podklad pro zpěv, aby si kluci nehalekali na sucho. Klišé v podobě pravidelného střídání čistého zpěvu a growlingu spolu s přísně lineárními rytmy vyvolává dojem, že se pánové snaží hlavně nikoho nezaskočit a vše podávat jak v bavlnce, aby se případný posluchač náhodou nelekl. Zvuk se sice zlepšil, ale i tak to nebylo ideální, např. doprovodné vokály kytaristů nebyly vůbec slyšet. Přiznám se, že jsem nezvládl sledovat celý set a radši odbíhal věnovat se pivu a socializaci. Při návalech reportérské zodpovědnosti jsem však stále nahlížel do sálu, kde se mezitím - jak je trefně nazval můj kamarád -"podladěným Helloween" podařilo strhnout nemálo návštěvníků k tanci. Ten ostatně krásně ilustroval podstatu jejich hudby, a
to když místo různých nezbedností jako mosh pity a pod. poskakovali fanoušci na místě s jednou ručkou vztyčenou, jako když se hlásí snaživý prvňáček. Kapela i tanečníci by se vůbec neztratili na akci typu Rock for People, tady jsem čekal přeci jen
něco víc "neckbreaking".
Předposlední se do záře reflektorů postavili DevilDriver, prezentující svou letošní desku "Pray for Villains". Do ČR přijeli vůbec poprvé, takže se na ně přišlo podívat poměrně dost příznivců. Ti začali řádit hned od úvodní "End of the Line", leč frontmanovi to zjevně nestačilo a každou volnou chvilku je profuckovanými výzvami nabádal k ještě větší aktivitě. To bylo na můj vkus lehce přehnané, navíc jsme byli každou chvíli instruováni, kdy máme zdvihnout ruku, kdy prostředníček, atd. Až
budu chtít poslouchat takové příkazy, začnu chodit na aerobic, ale na koncertech mě to už vážně unavuje. O to horší je, že to
dnes dělá skoro každý, a to napříč žánry. Nicméně komunikace s publikem byla přes výše uvedené výhrady dobrá a i lid ochotně poslouchal. Dez Fafara např. oslovoval konkrétní osoby a ptal se jich na jméno, aby je následně zaúkoloval jako organizátory wall of death. Nasazení kapely a přímočarost podání skladeb byla živnou půdou pro podobné metalové radovánky, takže v kotli si člověk moc neodpočinul. Nejsem příliš velký fanoušek desek DevilDriver, ale koncertní provedení jim dodalo až nečekaný švih a náboj. Energie se přelévala mezi oběma stranami barikády a obě si to také viditelně užívaly. Celkovému vyznění přidal i slušný zvuk, i když bicí byly stále dominantní.
Na Behemoth se už skoro nedalo ani pohnout, ani dýchat. Svůj set pro zcela zaplněný Abaton otevřeli klipovkou "Ov Fire and the Void" z novinky "Evangelion". Pokud bych je měl hodnotit jedním slovem, zvolil bych "profesionální". Všechno je
dotažené do konce - od hudby, přes image, choreografii, vizuální prezentaci, až po internetové stránky. Behemoth jsou tak trochu hudební divadlo, čímž rozhodně nechci snižovat kvalitu samotných skladeb. S tím je spojený přísný a silový projev, pódiová diktatura a až přehrávaná zloba. O to víc to vynikne při setkání se skupinou v civilu, kdy se z nich po smytí
warpaintu rázem stávají sympaťáci. Atmosféru koncertu se snažili zahustit i tím, že co chvíli odcházeli z pódia a nechávali hrát předtočená intra. Vzniklé průtahy byly ale trochu kontraproduktivní, protože vystoupení tak ztrácelo na plynulosti a dlouhé prodlevy nechávaly vychladnout posluchače. Nepříliš nažhavené byly i krky hudebníků, protože tradičním superrychlým synchronním windmillem tentokrát docela šetřili. Čeho rozhodně nebylo málo, byly blast beaty a kulometné salvy kopáků. Ty jsme si mohli vychutnat doslova na plno, protože bicí byly opět nejvýraznějším nástrojem, který válcoval vše
ostatní. Kytary byly čitelné jen při táhlejších tónech, ve vyšších rychlostech se z nich stával včelín. Zvukové vyzdvihnutí ani praktikábl asi nestačily, takže se Inferno dostal na nejvyšší piedestal vloženým bicím sólem. To přišlo na řadu po výborné "At the Left Hand ov God", ve které mu na konci přišel pro větší mohutnost pomoct bušit do tomů i jeho technik. Bohužel vzhledem k tomu, že bez spoluhráčů předvedl to, co s nimi hraje i v běžných skladbách, dalo se mluvit jen o nutném vyplnění času pro výměnu kytar. Škoda, že neukázal nějakou jinou bubenickou tvář. Publikum ho sice ocenilo, přesto zdaleka nesklidil aplaus odpovídající zaplněnosti sálu, což ostatně platilo pro celé vystoupení. Po zhruba 50 minutách se Behemoth odebrali do zákulisí na výrazně delší dobu. Fanoušci je po chvíli skoro přestali vyvolávat zpět, což málem vedlo
k trapnější chvilce, kdy by nastupovali k přídavku za vtipného ticha. Jako poslední skladbu nám zahráli pekelnou "Lucifer",
ke které si Nergal nasadil i svou slušivě 'vytuněnou' svářečskou helmu. Po odehrání pak beze slova odešli nadobro, proti čemuž lidé překvapivě ani příliš neprotestovali.
Behemoth zanechali svým krátkým setem trochu rozporuplné dojmy, což by ale mohli příští rok napravit. Nergal totiž prozradil,
že je budeme moct vidět na jednom z největších festivalů v ČR.
|
