Isis jsou pro mě kombinací všeho, co očekávám od dobré hudby. Kytarové linky, místy hraničící se zasněností a místy gradující až k samotným výšinám, přičemž vše dokonale doplňuje basová kytara, která vynikne přesně na těch místech, kde by v to člověk u jiných kapel pouze doufal.
Příležitost vidět Isis v mých milovaných Helsinkách jsem si nemohla nechat ujít. S úsměvem na rtech jsem vzpomínala na loňský koncert Ensiferum, který jsem měla „tu čest“ vidět také v Nosturi a který mi bohužel na tento klub zanechal neblahé vzpomínky. Od Isis jsem samozřejmě čekala víc, neboť je to hudba naprosto odlišného žánru, hloubavější, náročnější a vyžadující neustálou pozornost. Fanoušek Isis si koncert vychutnává jinak, nechává se hudbou přímo pohlcovat, nemá čas vnímat cokoliv jiného, jen tak stojí a nechává se oblažovat tou krásou, která se line z nástrojů.
Naprosto jsem nevěděla, co čekat od projektu nazvaného Mamiffer. Trochu jsem doufala v hudbu ve stylu isisácké progresivy, psychedeliky s experimentální příměsí a s chutí ambientu, a musím říct, že jsem nebyla zklamána. Na pódium vešly tři postavy, které skromně zasedly za nástroje a spustily svou občas až epickou odysseu, která vycházela z pouhých třech nástrojů – klavíru, kytary (za kterou zasvěcenci mohli poznat Aarona Turnera, kytaristu a hlas "Isis") a bicích, které se však často rozplynuly do zvuků místy až nadpozemsky křehkých. Hudba měnila směr, ale nikdy nevybočila z onoho křehce těžkopádného výrazu, který si udržela po celé vystoupení Mamiffer.
Druhé uskupení, které přijelo s Isis, byla hip-hopová rapově experimentální formace Dälek. Čekala bych u Isis jakýkoliv žánr, ale hip-hop nikoliv. Každopádně po pár minutách vystoupení jsem si uvědomila, že všechno funguje, což bylo patrné i na lidech okolo mě, kteří hltali každý tón. Ten dnešní moderní hip-hop, který zmutoval do ubohé prezentace vlastního ega a faktu, že má raper tucet ženských, aut a peněz, vyloženě nesnáším. Dälek však nabízejí něco jiného, což je cítit i ze samotných beatů, které nestaví na ubohém tuc tuc, ale zaboří se hluboko do nitra, až člověk občas pociťuje, že je ztracen v rytmu, který mu našeptává, kolik hnusu a špíny je všude okolo nás. Moje rada zní, zkuste se podívat na texty Dälek a pochopíte, kde je rozdíl.
Než začali hrát Isis, museli jsme si trochu počkat a napětí v sále by se dalo krájet. Já osobně jsem čekala explozi pocitů, která se dostaví již po prvním dohraném songu, a Isis nezklamali. Pokud je něco, co na jejich písničkách vyloženě zbožňuju, je to jejich kompozice, která se skladbu od skladby mění. Občas začínají syrovým a drsným riffem, který se v polovině songu uklidní a na závěr nabere zase na síle, jindy začínají poklidně a stupňují píseň do bodu, kde se vše zlomí a navrací se počáteční poklid. Při živém vystoupení toto všechno vyznívá o 100% pronikavěji, kytary vám přijdou jako z jiného světa, obzvlášť v momentě, kdy se klávesák chopí třetí kytary a vy máte pocit, že vám ten zvuk snad utrhne uši, ale ve stejném momentě si říkáte, jaká to je nádhera. Pak zaměříte pozornost na basu, která mě u Isis obzvláště baví, protože si s ní umějí pohrát tak, aby nezapadla, a necháváte se jí unášet, nemluvě o bicích. Je naprosto patrné, jaká symbióza panuje mezi hudebníky.
Celkově mám pocit, že málokterá kapela z těch, které jsem viděla na živo, kdy dokázala vytvořit takovou atmosféru, aniž by se vůbec snažila z lidí uměle tahat potlesky a výkřiky. Isis to nemají zapotřebí a fanoušci to po nich hlavně ani nechtějí, protože by tím opadla ona magie, kterou je tato formace opředena. Na závěr musím dodat, že poslední přídavek v podobě písně "Altered Course" si budu ještě hodně dlouho pamatovat a za to Isis děkuju.
|
