Schválně počítejte se mnou. Křest. Narozeniny. Rozlučka. Představovačka. Důkladná procházka historií. V podstatě i pokus o zápis do knihy rekordů. Kolik večerů by muselo proběhnout, abyste tohle všechno stihli absolvovat? Poděbradští Rimortis to všechno zvládli za jeden (pravda, dlouhý a vyčerpávající ;-) ) jediný. Křtilo se cédéčko, slavily se narozeniny, loučil se kytarista, představoval se nový, na pódiu se vystřídali všichni bývalí členové kapely. Rimortis odehráli v kuse prakticky tři standardní koncerty, strávili na pódiu (s drobnou pauzou) přes tři hodiny, zaznělo třicet písní, téměř zapomenuté pecky od prvního alba až po žhavé novinky z čerstvého cédéčka, osvědčené coververze, písně zcela v duchu tradičního rimortis-speedu i natolik osvěžující kontrastní věci, že i když jsem si po zaznění posledního tónu připadal zvalchovaný jak hrobník po revoluci, byla to únava sladká a opojná a neopakovatelná.
Svým výběrem rozhýbávače mi to Rimortis vůbec neulehčili. Jednak se svojí neláskou k revivalům nijak netajím, jednak (a teď se přiznám k jedné ze svých největších zlotřilostí) nejsou Iron Maiden kapelou, kterou bych hltal. Takže set Iron Maiden Revival odbydu konstatováním, že klukům to šlapalo dost dobře, celkem snadno se jim podařilo diváctvo vtáhnout do děje (uznávám, že nejen chytlavost songů Iron Maiden, ale i jejich provedení bylo důvodem) a u některých jedinců jsem měl i pocit, že přišli speciálně kvůli imitaci Železné panny. Bráno nedůvěřivým pohledem z dálky, volba Iron Maiden jako nažhavovače davu se ukázala jako ideální.
Kdo neviděl věci následující, může se tlouct do hlavy. Pochybuji totiž, že něco podobného se bude opakovat. I když kdo ví, co kluci z Rimortis vymyslí na závěr příští desetiletky, aby její vyvrcholení bylo ještě grandióznější, než letos ;-). I když už od počátku byla ve vzduchu cítit oslavná atmosféra, přece jen úvod vystoupení se nesl v tradičním duchu. Rimortis se vytasili se svými osvědčenými peckami – z aktuálního alba již naživo vyzkoušený „Nepřítel s úsměvem“ i titulní skladba a otvírák z alba předchozího jsou stálým koncertním artiklem kapely. Dramatická novinka „Opera v plamenech“
předznamenala prvního hosta večera, Veroniku Stříbrnou ze Samhain, která vypomohla svým hlubokým (a snad stále hlubším) sameťákem v excelentní verzi „Rimortis II“. Kluci, nechcete si Verču půjčovat častěji? Tohle bylo vážně dobrý! Finále první části večera přišlo s další nadýchanou novinkou „Ve vlnách“.
A pak už následoval (v duchu cimrmanovského defilé všech postav) epochální výlet na konec minulého století a zpět až do budoucnosti. Které ze sestav Rimortis byste dali svůj hlas jako té nej? Údernicky vyzrálé s kytarami Dušana Miňovského a Romana Beneše? Případně této, doplněné o hravou dravost křiklouna Marka Neckáře? Pro mužské oko nejpřitažlivější s klávesandou Terezou Podhajskou a (tady by mužské oko zaváhat mohlo) kytaristou Davidem Vargou? Nebo snad téhle, doplněné o famózního pěvce Milana Hloucala? Či snad opět zmužnělé, kde Terezu nahradil Jakub Liška? A co takhle progresivně nacionální s kytaristou Davidem Vaňkem? A nebo té, ve které se Rimortis budou představovat od začátku příštího roku, tedy s kytaristou Pavlem Pokorným? A nebo té stále ještě současné s loučícím se šestistrunníkem Jakubem Váchou? Ne, nejde o teoretické dilema, přesně tuhle otázku by hnidopich mohl sobotní večer v Úmyslovicích rozseknout. Leč tady nešlo o srovnávání (ono třeba porovnávat nejkontrastnější okamžik, tedy syrový zpěv Vaška Mrzeny v „Rozcestí osudu“ s mistrovstvím Milana Hloucala by bylo i docela nefér), ale o symbiózu a skvělou cestu časem. Maxiúspěch sklidila pohádková „Statistika“ s Markem Neckářem, mohutnou odezvu si vysloužil i Roman Beneš a přirozená dramaturgie, kde se jednotlivé party prezentovaly více méně skladbami (doufám, že se moc nepletu) ze „svého“ období dávaly i možnost si doslova sáhnout na jednotlivá období života desetiletých Rimortis. Na spadnutí bylo i dosažení jedné z nepřekonatelných met, nechybělo moc a málem se podařilo přesvědčit k proslovu jediného vytrvalce, který po boku principála Vaška Mrzeny vydržel v Rimortis od počátku až do dnešních dnů, bubeníka Martina Růžka.
Následovalo utopení v šampaňském nejen aktuálního alba „Deset kroků zpět“, ale i prakticky komplet celého asi 400 hlavého sálu a ve finále se na pódium nahrnuli gratulanti z řad fanoušků s kapalným, stylově zvonovým i historicky dokumentačním darem pro kapelu.
Krátká pauza dala vydechnout všem zúčastněným před závěrečným blokem písní, který téměř vrátil vše do osvědčených kolejí. Téměř. Neb o překvapení nebyla tentokrát nouze, nejdřív Rimortis úžasně odlehčili svůj set s novým coverem „Omnia Vincit Amor“ a pak lehce roztesknili pamětníky avizem o plánované rozlučce s neodmyslitelným „Hunting High And Low“. Na megaoslavnou show se sjela kupa zasvěcených a tak o bouřlivou atmosféru pod pódiem nebyla nouze od prvních tónů a před všemi, kteří ještě téměř tři hodiny po půlnoci měli sílu s Rimortis mohutně křepčit smekám klobouk. O kapele pochopitelně nemluvě. Pokud jsem v minulosti chválil Rimortis za jejich vydatné koncertní aktivity a přístup k fanouškům, tak sobotní večer nejenže tenhle pocit znásobil, ale v rozhycovaném kotli příznivců jsem měl fajn pocit, že vynaložené úsilí se kapele maximálně zúročilo. Tak kluci hodně štěstí do další desetiletky!
Playlist: Nepřítel s úsměvem, Vesmírem plout, Zvony fantazie, Opera v plamenech, Rimortis II, Ve vlnách, Rozcestí osudu, Vietnam, Statistika, Pocestný, Říše slunce, Sedmý syn, Buď vůle tvá, Ve jménu kříže, Deset kroků zpět, Černý Kůň, Stín křídel, Na paškál, Atlantida, Bouře století, Válka růží, Zapovězená, Rimortis I, Omnia Vincit Amor, S.O.S., Labyrint vášní, Píseň neznámého vojína, Hunting High And Low, Pláč andělů
|
