Ve státní svátek, který nám připomíná mimo jiné i boj za svobodu slova, byly paradoxně v La Putice všechny hlasy umlčeny, a to jak ty ani nedutajících diváků, tak i hlavních aktérů večera. Přes neutuchající snahu o řešení se nepodařilo vyvážit vokály natolik, aby byly slyšitelné, takže jsme si užili vesměs instrumentální koncert.
Vas Szuszanne, kteří se nám představili jako první, přešli plynule a skoro beze slova ze zvukové zkoušky do samotného vystoupení, tudíž jim vícero lidí začalo věnovat pozornost až po několika minutách hraní. Svým natočením bokem k publiku dost introvertně působící zpěvák se ani dál v průběhu večera neměl k žádným proslovům. Toho byla docela škoda, protože dobře mířená věta by mohla rozproudit posluchače, kteří jinak spíš jen tiše sledovali dění. Hudebně se Vas Szuszanne místy blížili gradujícím a dlouze se rozvíjejícím skladbám kapel typu Lvmen a Thema 11, ale v momentech, kdy by člověk čekal přirozené vyvrcholení riffu a jeho další pokračování, přišel naopak rázný konec. Písně tak působily trochu nedokončeným dojmem. Ten zrcadlili i lidé, kterým vždy pár vteřin docházelo, že by vlastně už měli tleskat. Prezentace skupiny byla lehce rozpolcená, zpěvák/kytarista a po celý set hmatník hypnotizující basák byli dost statičtí, zatímco druhý kytarista s bubeníkem překypovali energií a byla radost je pozorovat. Zvuk byl bohužel silně podprůměrný, ani při putování klubem se nedalo najít místo, kde by byly nástroje v rovnováze, o utopeném vokálu nemluvě.
Druhá v pořadí byla Innoxia Corpora, která už od začátku pokračovala v trápení svých předchůdců. Hned od zvučení upozorňovali na tristní nastavení odposlechů, kvůli kterému se na pódiu prakticky neslyšeli. Požadavky směrem ke zvukařovi se staly jejich mantrou, opakovanou až do konce vystoupení, avšak bez větší odezvy. Nejhorší byly zpěvy, které okamžitě přecházely do vazby. Ta se tvořila na aktuálně hraný tón a reagovala tak v reálném čase na melodie, takže to ve výsledku znělo, jako by s nimi hrál nějaký mongoloidní DJ. Ze tří vokálů se trochu prosazoval pouze jeden, zbytek zúčastněných si jen marně protahoval čelist. Nutno uznat, že i přes viditelnou nepohodu se pánové maximálně snažili. Hudba samotná nebyla zlá, i když některé pasáže na sebe navazovaly trochu podivně a ne úplně hladce. Ke konci setu se i díky přesunutí stojanů s mikrofony podařilo alespoň trochu zmírnit problémy s vazbou, ale to už se část lidí ze zoufalství ukryla před hvízdavým terorem ven.
Američani Lords sice nastoupili oproti předchozím spolkům v komornější sestavě, ale o to drtivěji je převálcovali. Sice stále bez rozumně vyváženého vokálu, ale s výrazně lepším zvukem svých nástrojů předvedli, jak se tvoří akustický tlak. Kytara se s basou krásně pojí, výborně se doplňují a souzvučí. Perfektní sehranost a suverenita projevu napovídají, že spolu už nějakou dobu fungují a vědí o sobě. Skladby jsou podávány dynamicky, procítěně, stále se v nich něco děje, střídají se tempa, rytmy, vše naprosto precizně a nenásilně. Jejich vystoupení i díky drobným stylovým experimentům ani chvilku nenudí, leč publikum na něj odpovídá velmi pasivně. Po každé písni sice zní dlouhý potlesk, ale všichni bázlivě mlčí, nikdo ani nepípne a odevzdaně čeká na dávku proslovu. Lords se ze začátku snažili vyburcovat nějakou reakci, ale po chvíli to vzdali a začali rozmlouvat a vtipkovat prakticky jen pro vlastní dobrý pocit. V jeden moment se dokonce vyloženě zapovídali mezi sebou na pódiu. Koncert uběhl jako voda, po odehrání výborného setu se už ale bohužel nenechali aplausem přesvědčit k přídavku, takže před půlnocí bylo definitivně dokonáno.
Přesto, že to ze začátku vypadalo dost beznadějně, se návštěva této akce díky skvělým Lords velmi vyplatila. Pokud máte možnost, určitě si je nenechte ujít 8. prosince 2009 v Praze (Klub 007) a 9. prosince 2009 v Brně (Yacht Club).
|
