Axel Rudi Pell na fetu! Tak by se dala ve zkratce definovat hudba těchto brazilců, kteří svůj heavy metal sytí takovou dávkou endorfinového nadšení, že ačkoliv základ songů vychází z těch nejklasičtějších postupů, není možné zaujmout k jejich tvorbě apatický postoj (který se tak často dostavuje u produkce zmíněného Pella). Minimální reakce při poslechu desek kapely Hibria
bude (u lenivějších jedinců) podupávání nohou, ti akčnější z nás k imaginárnímu doprovodu určitě zapojí i prstové bubnování a více než uznalé pokyvování kedlubnou.
A ještě jeden fakt k asociaci s německým kytaristou hodně napomáhá. Je jím zpěvák Iuri Sanson, který VELMI připomíná současného zpěváka Pellových desek, Johnnyho Gioeliho. Vlastně je projev těchto pánů téměř identický. Brazilskému pěvci jde ale naproti skladatelský entuziasmus (kromě bicmana se na tvorbě podílejí všichni ostatní), který nechce svým výsledkem budit umělecký obdiv, ale hlavně nenudit a bavit. Nebudou nás dusit ani silácká stigmata heavy metalových kapel, které si svou hudbou kompenzují nedostatek svalové hmoty. Naopak, po zapšklé a nedýchavičné dřevnosti zde není ani stopy. A tak i když skladby kvůli podobné struktuře trochu splývají, díky rychlému tempu, silným melodiím a zpěvným refrénům si toho vlastně ani nebudeme chtít všimnout. Půjdeme brazilcům naproti přesně tak, jak jdou oni vstříc nám.
Je pravda, že se toho oproti debutu moc nezměnilo, heavy (a trochu speed i power) „motorkářský“ feeling písní druhého alba jede přesně v hudební rýze toho prvního. Ale já při (navzdory pátečnímu večeru) plném vědomí říkám, že je to dobře a kdyby Hibria nahrála třeba ještě deset takových alb, budu vděčný za každé z nich! Brazilci mají totiž v krvi adrenalin, jehož nakažlivost dokážou velmi věrně přenést na své posluchače. Kolik tzv. true metalových kapel tohle umí?
|
