Po minulé nepříliš dobré zkušenosti se zvukem (viz report z Lords) jsem sestupoval do podzemí La Putiky s mírnými obavami. Co tentokrát po průchodu aparaturou zbyde z projevu drásavějších a hrubějších Black Elk jsem si radši ani nepředstavoval. Úterní večer navíc ani nesliboval nejhojnější návštěvnost.
Předpověď nízké účasti se sice naplnila, ale o to milejší překvapení bylo, že se na koncert vydali i lidé z okolních měst, v některých případech i poměrně vzdálených. Na last.fm příslíbilo příjezd i několik Poláků, ale žádná "rž" a "Ł" jsem v mluvě okolo stojících nezaznamenal.
Jediného předskokana představovala pražská Lyssa, která se chopila nástrojů okolo půl desáté. Zprvu v mixu dominovala baskytara, díky čemuž jsme si mohli užít jejího příjemně pevného a vrnivého tónu, vycházejícího z klasické osmireproduktorové lednice Ampeg. Ta byla v krásném kontrastu s nesměle malým kombem kytaristy, krčícím se na druhé straně. Nerovnováha sil byla ale zvukařem po chvíli naštěstí vyrovnána. Oba strunatci často pracovali s efekty a krabičkami, někdy bylo možné od kytary zaslechnout až bizarní ruchy, které ale do produkovaného noise-coru seděly. Změny zvuků byly vesměs i stavebním kamenem skladeb, které se jinak často točily kolem jednoho motivu. Vokál pozitivně dodával těžké atmosféře svým monotónním frázováním a celkovým antizpěvovým přístupem. K výslednému dojmu přispěla i absence komunikace s publikem. Snad jen na konci nám bylo oznámeno, že se jedná o poslední píseň, jinak se celé vystoupení obešlo bez proslovů. Mimo hudby mě ještě celkem zaujalo, že stejně jako u Vas Szuszanne stál kytarista celou dobu bokem, bez jediného pohledu do publika. Asi je to poznávací image alternativců a "hlukařů".
Po příjemném úvodu v podání Lyssa se přišli ukázat i oregonští Black Elk. Hned od úvodních tónů ale bylo jasné, že tohle je jiná liga. Přiznám se, že při náslechu skladeb z myspace jsem místy propadal do ospalosti, ale tady jsem neměl žádnou šanci. Pozornost poutal hlavně kytarista, velmi kreativně si hrající se svými efekty. Výborně využíval třeba loopery, takže si např. natočil podklad, ten následně spustil a do něj hrál další motiv. Na zvuku kytary byla vůbec čitelná promyšlenost, i sama o sobě zněla skvěle. Dva aparáty zapojené do sterea přenášely nepříliš zkreslený tón, kdy tlak a síla vznikala primárně v rukou krotitele strun. Díky tomu bylo vše ohromně dynamické, přecházelo se od vesměs ambientních pasáží až po špinavou zuřivost. V dobré práci s náladami a atmosférou měli samozřejmě prsty i ostatní členové. Bubeník se místy na svém trůnu při intenzivním prožitku z hraní předkláněl tak, že připomínal jezdce Moto GP. Přestože byl dle svých slov zkouřený jak dělo, hrál precizně a suverénně vedl své kolegy v klikatých změnách temp a rytmů. V tomto případě to asi nebylo nic jednoduchého, protože propracované a dlouhé skladby se spoustou zvratů jistě vyžadují velkou koncentraci. Vokalista se také nenechal zahanbit, ve vypjatějších momentech se mi po zavření očí skoro zjevil Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan. S předkapelou měli Black Elk společnou jednu věc, a to (ne)komunikaci s návštěvníky. Během koncertu jsme zaslechli jen pár poděkování, jinak to ale vypadalo, jako by si hráli tak trochu pro sebe. Po ukončení setu navíc hned odběhli do šatny, o přídavku ani neuvažovali, i když potlesk zněl dlouho a silně.
Přes trochu introvertní dojem se z nich ale potom na baru vyklubali sympatičtí kluci, takže to asi byla jen součást show. Tento koncert byl jedním z posledních v rámci jejich letošního turné, doufám však v brzký návrat Black Elk na evropská pódia. Rozhodně si je nenechám ujít.
|
