Ono to není zase tak složité. Stačí vzít ty nejobyčejnější melodie a umět s nima pracovat. To znamená nechtít z nich vymáčkount halasnou pompu, která by jim ubrala na uvěřitelnosti, ale naopak vytěžit z jejich krystalického základu ten nejchutnější extrát. Znamená to také mít vnitřní sílu a nedat se strhnout snobstvím okolí, které na ty nejklasičtější postupy bez špetky progrese kouká s povrchním odstupem a opovržením. Víme, že takových je v řadách kriritků, ale i fanoušků mnoho. Jedině uvědoměním si všech těchto faktorů může vzniknout potřebný odstup a nadhled, který umožní nebrat svojí hudbu tak vážně a tím pádem jí vetknout přitažlivou lehkost a hlavně poslouchatelnost. Kapele SAGITTARI se to víceméně povedlo.
Nejdříve si řekneme proč méně. Úplně uvolněnému pocitu z poslechu desky brání délka skladeb, která se pouze v jednom případě (krom intra) vejde pod šest minut. Písní je jedenáct, s celkovým časem hodně přes hodinu (díky čemuž budu brát prezentaci alba jako DEMA za vtip). Často tak dynamickou strukturu songů nabourává rozplizlé vyhrávání, které jde např. v takové (jinak skvělé) „Racing Gear“ proti „závodní“ logice písně jako takové a hodně brzdí její rozjezd. Dalším z nadhledu ubírajícím faktem je občasná morální angažovanost v textech („Zaříkávač hadů“, „Accoltellatore“), jenž se do koncentrované pohody desky také příliš nehodí. Ze stejného důvodu budu brát za vtípek i kontrastní, hororově laděné intro.
Kluci svou hudbu označují za speed a power. Dovolil bych si nesouhlasit se škatulí „power“, která mě při poslechu skutečně neatakuje, jako lepší nálepka by mně sedlo označení hard'n'speed :-). Rychlé pasáže jsou na albu ke slyšení většinou lokálně a pouze v rámci písní samotných, ale jejich destinace je vždy přesná a akcelerující song správným směrem. Když se pak s rychlostí spojí např. sborový refrén a vše se doplní výše zmíněnou, jednoduše vystavěnou a správně točenou melodií, výsledek je strhující. Má přímo entomologický účinek, páč si hodně motivů alba nepřestanete dlouho broukat. A platí to i o předrefrénových slokách, které svou hitovostí nijak nezaostávají („Noční obřad“, „Vládci“, „Racing Gear“). A hříchem by bylo opomenutí krásné balady „Graffity“, která potvrzuje skladatelskou zručnost tvůrců SAGITTARI. Na úplný závěr alba pak kapela nachystala velmi milou hudební vložku, která přímo asociuje letní relax nedělního odpoledne někdy z období První republiky a jen zamrzí, že tato siesta netrvá o mnoho déle!
Občasný tíživější heavy nádech a tesklivé kytarové motivy by teoreticky měly dodat desce punc určité zanícenosti či pochmurnosti. Já si ale nemůžu pomoct, na mě to má účinek přesně opačný, a to dokonce i když v „Šachistovi“ zpěvák Ivoš Mazourek „odřezává maso od kosti“. Potencionální depku vždy spolehlivě dobije pozitivní energie, kterou definitivně potvrzuje text poslední písně „Svědectví“: „Jednou až pozveme slunce ať vstoupí/ do našich dnů zatemněných/ nikdo nemůže vzít si náš úsměv/ nikdo nemůže vzít si náš smích“. Zkrátka a jednoduše, s deskou „Zaříkávač hadů“ zažívám opravdu pohoďáckej čas a kapelu SAGITTARI určuji jako svůj český objev roku.
|
