Zimní verze našeho největšího metalového festivalu je už zavedenou tradicí a i letos lákala silnou sestavou. Přestože tu tentokrát nebyl žádný vyložený tahák (jako minulý rok Gamma Ray nebo Lordi), na druhou stranu stály všechny kapely za vidění a ačkoli to byl z velké části gothic metalový večírek, na své si přišli i milovníci jiných žánrů. Po zkušenostech z minulého roku jsem dorazila s dostatečným časovým předstihem a docela mě překvapilo, že před Novestou (pardon, Halou Euronics) nebyla ani noha. Když jsem se pak vrátila těsně před otevřením dveří, stejně se žádná tlačenice nekonala, takže si člověk, který o to měl zájem, mohl v klidu zabrat místo v přední řadě.
Jelikož byla na večer naplánována velká spousta kapel, muselo to lítat. Potěšilo mě, jak rychle celý večer zvládali technici zvučení a přestavování pódia. Vida, že to jde, když se chce. První kapela z turné „Beauty and the Beast“, která zároveň celý festival otevírala, bylo holandské seskupení Stream of Passion v čele s půvabnou Marcelou Bovio. Mrzelo mě, že dostali tak málo času, protože obzvlášť jejich první desku mám hodně ráda a elegantní Marcela navíc strčila většinu pěveckých kolegyň hravě do kapsy. Stačily zaznít skladby z obou dosavadních počinů a pěvkyně oživovala výkon kapely nejen svým hlasem, ale i hrou na housle. Naštěstí se během jejich setu začala pomalu zaplňovat i plocha haly, takže se jim dostalo dostatečné divácké odezvy. Snad se v blízké budoucnosti dočkáme samostatného koncertu, půl hodina byla pro tak výjimečnou kapelu málo.
S Lichtenštejnskými Elis stále tak nějak soucítím kvůli smrti jejich první zpěvačky Sabine Dünser, kterou v jejich řadách nahradila Sandra Schleret, která ani zdaleka nedosahuje kvalit své předchůdkyně. To bylo bohužel na starých skladbách znát – při „Show me the way“, „Die Zeit“ nebo „Der Letzte Tag“ to ve výškách trochu skřípalo. Ono taky nebylo snadné jít na pódium po skvělém pěveckém výkonu Marcely. Sandra naopak publiku předváděla mnohem živější choreografii plnou divokých pohybů a vyzývavých póz. Hned po příchodu na scénu asi šokovala většinu přítomných zvolenými šaty – její tygrovaná róba vyvolala převážně reakce ve stylu: „Co to má sakra na sobě?“. Vystoupení kapely mě mírně zklamalo, ale zas ne nijak výrazně. Navíc si hodně vylepšili skóre závěrečnou „Firefly“ z novinky „Catharsis“. Skladba je opravdu chytlavá a Sandra má konečně hlas posazený tak, jak jí to sedí nejvíc.
Prvním odpočinkem od ženských vokálů měli být Atrocity, kteří jsou sice součástí „Beauty and the Beast“, ale za mikrofonem mají Alexandera Krulla, kterého si i přes jeho neuvěřitelně dlouhou hřívu nesplete s ženou nikdo. Pánové ale nebyli ochuzeni ani tentokrát – už před nástupem muzikantů se na pódiu objevily dvě...tanečnice (?), které pak doprovázely celý koncert zajímavou choreografií v minimalistických kožených oblečcích. Kapela sama mě zajímala spíše jen z toho důvodu, že je to prakticky kompletní sestava Leaves´ Eyes – jen bez Liv za mikrofonem. Jinak mě jejich podání hitů z 80. let (Eurytmics, Depeche Mode, A-HA,...) příliš nezaujalo...o tanečnicích ani nemluvě.
Další na programu byla věc, která spoustu lidí určitě neskutečně potěšila. Vzhledem k tomu, že jejich poslední deska vyšla, když mi bylo sedm, zas až tak moc se mě návrat Vitacit nedotkl. Musím ale říct, že ačkoli jejich tvorbu nesleduji, tohle vystoupení mě opravdu dostalo. Je vidět, že Láďa Křížek myslí svůj návrat ke kořenům vážně a celý koncert byl nabitý emocemi jak na pódiu, tak v publiku. Na spoustě tváří kolem mě (a to nezahrnovalo jen starší generaci) bylo vidět dojetí a obrovská radost ze znovuzrození legendy. Při skladbách „Dracula“ nebo „Já chci se ptát“ určitě ukápla nějaká slza. Láďa navíc využíval prostor mezi skladbami k vyjádření díků fanouškům a k proslovům, které nakonec dojaly i mě. Kapele to i po tolika letech šlapalo výborně a teď nezbývá než doufat, že obnova je definitivní.
S norskou kapelou Sirenia jsem už měla tu čest na letní verzi festivalu a z mého pohledu bohužel naprosto zapadá do gothic průměru. Obzvlášť od příchodu nové pěvkyně Ailyn. Ta sice svůj projev od posledně hodně vylepšila a už se jen zmateně nemotá po pódiu, stejně jí ale tu metalovou pózu nějak nemůžu věřit. Jejich vystoupení mě podle očekávání příliš nezaujalo – o to míň, že před námi byl příslib mnohem většich nášupů.
Ty začaly nečekaně už s americkou bandou House of Lords, se kterou jsem se setkala úplně poprvé. A jejich energie a sympatická show mě okamžitě dostaly. Zpěvák James Christian možná není od pohledu klasická rocková hvězda, ale hlas tedy má. Jejich řízný hard rock byl opravdovou energetickou injekcí do všech přítomných a publikum se bavilo. Jak projev zpěváka, tak i zbytku kapely si mě okamžitě získal a rozhodně se po tomhle vystoupení neváhám blíž seznámit s jejich hudbou. Asi nejvíc mě z celé show zaujala procítěná „Love Don´t Lie“, která mi zněla v hlavě ještě celou cestu domů. Paráda.
S Leaves´ Eyes přišla na pódium nejen poslední a hlavní kapela turné „Beauty and the Beast“, ale také moje nejoblíbenější kapela ze škatulky gothic. Muzikanty Atrocity, které už jsme už ten večer jednou viděli, doplnila Liv Kristine za mikrofonem, která jako obvykle působila úžasně elegantně a křehce a rozdávala úsměvy na všechny strany. Stejně jako v Atrocity, i tady chyběla na pódiu basačka Alla Fedinytch, kterou nahradil Oliver Holtzwarth (mimo jiné vypomáhající na koncertech Blind Guardian). Když už jsme u ostatních členů kapely, musím rozhodně vyzvednout bubeníka Sevena Antonopolouse, který za bicí soupravou předváděl neskutečnou show. Asi nejefektnější byly modré diodky na konci paliček a jeho bubenické sólo bylo pravou lahůdkou. Vzhledem k setlistu je jasné, že kapela bere vážně propagaci nového alba – mimo dvou skladeb byly všechny z novinky „Njord“. Celkem očekávaně zazněly hity „My Destiny“, „Take the Devil in Me“, „Njord“ či „Northbound“, už méně očekávaně pak zasněná „Frøya's Theme“, která celou show uzavřela. Je škoda, že nedostali k dispozici víc času, protože do setlistu se nevešel ani největší hit „Elegy“, což bylo naprosto nečekané. Skladby byly tedy zvoleny trochu podivně, ale jinak koncert neměl chybu. Liv byla skvělá jako vždy a její manžel Alexander jí zdatně sekundoval. Jen to prostě bylo moc krátké.
Přesně takhle jsem si povzdychla i při dalším vystoupení. Jorn byl totiž pro mě největším lákadlem na tento ročník. Jeho hlas můžu slyšet prakticky pořád a už dřív jsem se přesvědčila, že živé provedení mu naprosto neubírá na kvalitě. Jorn naopak přestavil svou novinku „Spirit Black“ jen dvěma skladbami a naštěstí zabrousil i do historie – došlo na geniální „We Brought the Angels Down“ nebo nečekanou „Tungur Knivur“ z progresivního alba „Worldchanger“. Lande byl hlasově opět v senzační formě. Soustředil se plně na svůj výkon a proto jako vždy působil trochu odtažitě. Bylo ale poznat, že si přízeň početného davu, který si ho přišel poslechnout, opravdu užívá. Z mého pohledu jeden z největších hard rockových hlasů mi opět poskytl nezapomenutelný zážitek.
Po Jornovi jsem opustila přední řady a jala se zbytek dění pozorovat už jen z tribuny. Jako předposlední kapela ten večer přerušila gothické a hard rockové rozjímání thrash metalová banda Kreator, které dorazilo velké množství příznivců. Bylo to znát na zběsile pařícím davu. Ačkoli nejsem nijak velkým fanouškem téhle německé bandy, Mille dokáže svým agresivním projevem opravdu strhnout a při hitech jako „Pleasure to Kill“, „Coma of Souls“ nebo „Enemy of God“ jsem si chrochtala i já. Během koncertu jsme byli všichni ponoukáni k destrukci (při novinkové skladbě „Destroy What Destroys You“) nebo k pozabíjení se navzájem v kotli, takže vážně doufám, že to nikdo nevzal vážně.
Po Kreator se hala sice hodně vyprázdnila, přesto ale zbylo ještě dostatek fanoušků, kteří si chtěli poslechnou hard rockovou legendu Nazareth. Všechny určitě potěšil Dan McCafferty svou skvělou hlasovou formou a celá kapela svým výborným energickým výkonem. Nechyběly zásadní hity („This Flight Tonight“, „My White Bicycle“) a nezbytné balady – „Heart´s Grown Cold“, „Dream on“ a závěrečná klasika všech klasik „Love Hurts“, která stylově uzavřela celý večer a mě dojala téměř k slzám.
Celkově se festival i tentokrát hodně vydařil a velkým pomocníkem všech kapel byl ten večer dobrý zvuk. Bylo fajn, že všechny kapely měly potřebnou kvalitu a žádná nijak výrazně žánrově nevybočovala, takže se většina lidí při čekání na svého favorita nenudila. Pro mě letos bezpečně zvítězil Jorn, podle reakcí publika by však většina nesouhlasila a volila Kreator. Závěrem se ještě chci omluvit za nekompletní fotogalerii. To už se tak stává, když si člověk vezme náhradní baterky, o kterých si myslí, že jsou nabité...a ony nejsou :).
|
