Je málo desek, které jsou vyjímečné jako „All Those Strangers“ od Vain. Tohle album totiž celých osmnáct let leželo na dně archivů, aby konečně koncem roku 2009 spatřilo světlo světa. Jaký bude mít teď dopad, to se neodvážím odhadnout. „All Those Strangers“ totiž nese všechny atributy doby svého vzniku, tedy počátku devadesátých let. Má všechny klady a zápory. Jedno se jí ale upřít nedá. I po těch letech je většina z jedenácti skladeb, které obsahuje, poslouchatelných. Ovšem i Vain udělali za ty léta velký krok kupředu, tak „All Those Strangers“ je trochu mimo mísu a možná by jí prospělo, kdyby v tom šuplíku zůstala a měla status kultu a nikdy nevydané rarity.
Ten, kdo má k hudbě a hlasu Davyho Vaina kladný vztah, už „All Those Strangers“ slyšel. A proto se její vydání může zdát trochu nesmyslné, protože zvuk zůstal prakticky stejný a ani album neobsahuje žádný bonus. Jediné, co má deska navíc, je barevný obal, oproti tomu zelenobílému, který se mezi fanoušky spolu s albem šířil. To je asi tak všechno, takže pro ty, co „All Those Strangers“ nikdy neslyšeli a baží po ní, budou určeny následující řádky.
Deska pochopitelně navazuje na úspěšný debut „No Respect“. Jede si ve svém streetrockovém stylu, který ještě nestačily zasáhnout vlivy psychedelie šedesátých let, jako tomu je u pozdější tvorby Vain. Přesně v klasickém rockovém duchu album startuje peckou „Love Drug“, což je jakýsi pokračovatel pravděpodobně největšího hity skupiny ̶ „Beat The Bullet“. „Love Drug“ je asi nejlepší věc alba, které pokračuje notoricky známou „Planet´s Turning“, jež se objevila posléze i na příštím počinu „Move On It“ (1993) a letos ji Davy Vain umístil i na nahrávku „Blaze And Ashes“ projektu Delany. Následující „Shooting Star“ zase byla i na desce „Fade“ (1997). Zbytek už by měl být ovšem velkou neznámou.
„All Those Strangers“ ničím nepřekvapuje. V časopisu Kerrang! ještě předtím, než firma Island v roce 1991 vydání zarazila, tehdy psali, že nahrávka je lepší a propracovanější než debut. Prdlajs. „All Those Strangers“ nemá rozhodně tolik energie jako „No Respect“, nemá ani tolik hitových skladeb a jako druhá deska už nemá moment překvapení, který Davy Vain plně využil na debutu. Má ale dobré věci jako „Far Away“, „Wake Up“ nebo „Shouldn´t Cry“. Výrazný hit typu „Beat The Bullet“ a „Who´s Watchin´ You“ bohužel chybí. Místo toho je tu úplně blbá balada „Here Comes Lonely“, kterou by člověk Vainovi v roce 1991 prominul, dneska už ne. Zaplaťpánbůh se jedná asi o jediné šlápnutí vedle. Deska po většinu času jede ve svižném duchu, což ji dělá trochu nadčasovou.
I to, že nahrávka je to samosebou kvalitní, Vain skoro pohřbilo. Než stihla vyjít (tedy než ji v Islandu smetli ze stolu) vyšlo „Nevermind“ od Nirvany a bylo po všem. A Vain to zabalili. Trojka Vain-Scott-Mitchell se spojila s kytaristou Shawnem Roriem a vyděděncem z Guns n´Roses Stevenem Adlerem v krátkodechém projektu Roadcrew. Ten se kvůli Adlerově bezmezné posedlosti po heroinu nezmohl vůbec na nic a Davy Vain proto dal dohromady zpět kapelu, která nesla jeho jméno. Bohužel i přesto, že jejich další desky jsou vysoce kvalitní záležitosti, velkého úspěchu už nikdy nedosáhla.
A jak tohle album obodovat. To je skutečně oříšek. Když ji budu posuzovat okem z roku 1991, do plného počtu by chyběl jeden bodík. Jenže dneska jsme o osmnáct let starší a o tisíce desek zmlsanější a to se na výsledném bodování určitě podepsat musí.
|
