Když se v dubnu loňského roku u Indie Records objevila nahrávka „Vorunah“, vydaná pod hlavičkou Sarke (alias Thomas Berglie), příznivci black metalu asi důkladně zavětřili. Obzvlášť, když si bicmen Tulus, Khold či Valhall, přizval k realizaci svých hudebních myšlenek křiklouna Nocturna Culta (alias Teda Skjelluma), známého z Darkthrone, Satyricon (tam ovšem v jiné pozici) či Vidsyn. Ovšem, i když černomyšlenkáři nepřijdou zkrátka, zaškatulkování Sarkeho sólové prvotiny nebude tak jednoduché. Sarke se totiž neomezuje pouze na černočernou tmu (i když pochopitelně, že základ se nachází právě tady), přidává do drážek nahrávky dostatek agrese, hrubosti, vzpomínek na dávnou minulost i jednoduchosti, přímočarosti až primitivismu (thrash metal či špinavý rock´n´roll s odkazem – jak hlásá firma - na Mayhem, Slayer, Darkthrone, Black Sabbath či Motörhead) a to vše balí do zvukově syrového hávu kovového dávnověku. Jenže…
Jenže nebýt hrubého Nocturnova vokálu, tak se příliš zásadního na jinak „one man show“ (autorství všech skladeb i nahrání všech nástrojů je Sarkeho záležitostí) projektu neděje. Nejzajímavější okamžiky nastanou, když celkově pochmurnou náladu Sarke naředí pomocí černobílých klapek – díky pijánkově poetickému úvodu tak z desky vyčnívá „13 Candles“, která svojí atmosférou snadno překoná zbytek desky. Nocturnův naléhavý řev je beze sporu největším zážitkem celého alba, nicméně v tomhle kousku jako by zhmotněl a zmohutněl. Škoda toho, že, tak jako většina skladeb, i „Třináct svíček“ je zbytečně a neúměrně natahovaná a navíc depresivní “recitace“ pochmurnost nacpanou do tvrdých tónů nakonec neudrží. Z celkového a postupně do jedné důkladně pochmurné hmoty se slévajícího materiálu vykoukne i nátlaková, vláčně tahavá a depresivní (takové je sice celé „Vorunah“, nicméně tady ta přesvědčivost není zničená stereotypní omíláním) „Frost Junkie“, ve které všudypřítomná beznaděj studí naprosto zběsile a závěrečná totálně zvrhlá „Dead Universe“ s pekelným řevem. Ne, že by přinesla nějaký zlom, ale aspoň zní jinak.
Do minulosti zahleděná deska, psaná perem, namočeným do totální syrové zlověstnosti. Je otázkou, jestli nedostatek jiných emocí je vlastně takovou chybou, když zlověstnost a pochmurnost měla zjevně být tím pocitem, který vás na konci zcela pohltí. To se Sarkemu daří. Jen mi v tom chybí hudební nápad a vlastně i důvod se k „Vorunah“ někdy vrátit.
|
