První z dvojice natolik vzývaných desek, že jsem si pro psaní musel pořídit zlatou klávesnici, jelikož psát recenze na obyčejné, plastové, by dostatečně nerespektovalo odkaz, které dvojalbum „keeperů“ zanechalo. A pakliže jsem u debutového alba HELLOWEEN psal o prvních speed metalových obrysech, které zatím měly pouze nejasný a těžce uchopitelný tvar, právě následná alba dala tomuto stylu betonově pevnou formu. Byla to zásluha dvou zásadních faktorů. Prvním z nich byl zvuk, který z heavy/thrashových riffů odejmul zemitou dravost a rozfoukal je do bachorů vzdušné beztíže. Druhý zlomový moment s tím prvním úzce souvisí, zmíněnému pocitu hudebně gravitační odpoutanosti výrazně pomohlo pěvecké hrdlo nového zpěváka Michaela Kiskeho.
Každý v sobě máme magnet na podobné typy, které se navzájem přitahují, a tak jednoho dne přilákala silná osobitost dua Hansen/Weikath i charakter tohoto zpěváka. Někdo může věřit, že jsou tyto jevy pouhou náhodou, já naopak souhlasím s citátem, který praví, že „všechny dobré schůzky jsou už předem domluveny“. Michael si sice zprvu myslel, že se jeho hlas k muzice HELLOWEEN příliš nehodí (není divu, pokud ji posuzoval podle debutového alba), nakonec se ale podvolil a dokonce se hned na své první desce zapojil do tvůrčího procesu (skladba „A Little Time“). Kapela tak v jeho osobnosti nalezla nejen skvostného pěvce, ale také schopného skladatele a výborného frontmana, který svým charizmatem strhával vyprodané sály. Sláva a věhlas HELLOWEEN totiž dosáhly svého vrcholu právě koncepčním duem alb „Keeper Of The Seven Keys“.
To mělo původně vyjít najednou, to se ale nelíbilo vydavatelství „Noise“ (se kterým si kapela měla užít ještě „hafo“ dalších nepříjemností), a tak od sebe nakonec obě desky dělí roční pauza. První z nich se do obecného povědomí zapsala jako ta "méně povedená“ a já s tímto názorem musím souhlasit. V celkovém měřítku je ovšem i tato deska legendárním počinem, zejména proto, že s automatickým sebevědomím, tak typickým pro Němce, přivedla na svět do té doby neslýchanou melodickou svěžest a s ní i nový styl.
V době, kdy se vydávala (dnes) klasická thrashová alba, v době, kdy se začínal rodit death metal a trendem bylo hrát co nejagresivněji, přišel HELLOWEEN s něčím naprosto opačným. Už intro „Initiation“ svoji vstřícností naznačí, že tentokrát půjde o něco trochu jiného, než co bylo ke slyšení na debutu „Walls Of Jericho“. A pak to přijde. „I'm Alive“ s naprostou samozřejmostí naservíruje organicky dokonalé spojení rychlosti a melodie. Do toho všeho svůdný Michaelův „ječák“, kvadraticky melodická sóla i vyhrávky a je vymalováno, oficiálně první ("old school") speed metalová píseň je na světě!
„A Little Time“ přinese první důkaz Michaelova skladatelského rukopisu. A již zde se trochu obnaží skutečnost, že Michael nikdy nebyl kovaným metalistou např. Hansenova typu a bude se pokaždé snažit uhnout trochu někam jinam. Samozřejmě jeho sklon k rockování nebyl v jeho mladistvě dravém věku tak evidentní, přesto se v této skladbě tempo zvolní a odlišná nálada je jasně patrná. Michael si v ní vytvořil prostor pro ekvilibristické zvraty pěveckých linek, celkový dojem z písně ale zůstává (i díky nepůsobivé „budíkové“ mezihře) spíše průměrný. "Záchranu" tak znamená Kai Hansen, který přifrčí s další speedovou nádherou „Twilight Of The Gods“, která obsahuje všechny prvky popsané u „I'm Alive“, na rozdíl od ní ale přidává výsostně melodický refrén a představuje tak jeden ze dvou vrcholů alba.
Ten druhý (a vyšší!) následuje vzápětí. Weikathova „A Tale That Wasn't Right“ je dle mnohých nejkrásnější rockovou baladou. A já opět souhlasím, husí kůže mně vyraší při každém jejím poslechu a když se dojetí smísí s nostalgií, nemám o pomyslném prvenství v kategorii „nejlepší ploužák“ sebemenších pochyb.
Další „Future World“ pro mě představuje trochu oříšek a jednu z nejkontroverznějších skladeb HELLOWEEN vůbec. Já totiž obecné popularitě této písně moc nerozumím a její stadionová řevnivost na mě nikdy příliš nepůsobila. Zkrátka další průměr. A dvakrát „odvařenej“ nejsem ani ze 13ti minutového eposu s názvem „Halloween“. Málo dramatický hudební děj této písně mě ponechává chladným většinou své stopáže, znatelně mě probere až vyjódlované sólování z přelomu desáté minuty písně. A to je málo. Mnohem víc se mně zamlouvá epická skladba z dalšího dílu „keeperů“, ostatně jako celá "dvojka" paušálně. O tom ale až příště.
|
