V první polovině ledna se uskutečnilo druhé kolo turné Finnish Female Fronted Rock/Metal Tour, s názvem Broken Barbies. Jeho složení se pozměnilo, místo Unshine, toho času ve studiu, vyjela s For Selena And Sin a Manzana kapela Teardown, zástupci té metalové části sestavy. Další změna se dotkla počtu koncertů - oproti loňskému jednomu se letos v ČR odehrála hned tři vystoupení. Těch a jim předcházejícího koncertu v Berlíně jsem se zúčastnila taky a s kapelami strávila na turné necelé čtyři dny. Ty probíhaly nějak takhle...
Pátek 8.1., 3:30 ráno. Budík. A je to tady. Večer předtím jsem se rozhodla, že nepůjdu spát, protože balení bylo zdánlivě nad hlavu a vstávat o půl čtvrté je snad ještě nehumánnější věc než nejít spát vůbec. Dokonce i solidární kamarád se uvolil se mnou zůstat vzhůru na ICQ. Ve čtvrt na pět už jsem ale stepovala na vlakové zastávce v Kolíně a ve tři čtvrtě na šest klusala z Masarykova nádraží na Florenc na autobus do Berlína. Tam přišlo první dobrodružství - autobus nejel z Prahy, ale až z Varny a oba řidiči mluvili jen bulharsky a jakýkoliv pokus o komunikaci v angličtině či němčině u nich vyvolával jako reakci pouze pokrčení ramen. A bulharsky zase nemluvím já. Nějakým zázrakem jsem se ale nakonec na nádraží dozvěděla, že zasedací pořádek v autobuse se nekoná a kdo dřív přijde, ten dřív sedí. Tedy dobrá, jedeme. Asi třičtvrtěhodinové zpoždění jsme pak nabrali na hranicích, kde celníci odmítli páru Švédů uvěřit, že doklady, které ukazují, jsou občanky a ne kreditky. Když se po více jak půlhodině dohadů a telefonátu na konzulát konečně přesvědčili, že to kreditky opravdu nejsou, poznámky o blbých policajtech v autobuse ještě při další jízdě nebraly konce.
Ale hurá, do Berlína jsme dojeli. Na dalším programu bylo odpoledne s kamarádkou Simone, tedy oběd(ovečeře) a trochu nakupování. Na sedmou jsme se pak dopravily do klubu Amnesie, kde se měl koncert uskutečnit. A přestože jsme dorazily na místo ve chvíli, kdy se měly dveře otevírat, překvapivě jsme první nebyly - pár návštěvníků už na baru čekalo. Na chvilku jsem vlezla do sálu, kde zrovna probíhala zvukovka, pozdravit muzikanty a pak jsme se už jen usadily na bar a daly si čaj, protože teplota v klubu nebyla pomalu ani na sundání bundy.
Koncert ale naštěstí brzo začal a s dalšími příchozími se v baru postupně oteplovalo. Jako první na pódium nastoupili Teardown. Jejich depresivní metal, musím se přiznat, není zrovna můj šálek vodky, zejména v poslední době, kdy se vezu v glam rocku. Moc jsem od vystoupení nečekala, ale o to víc jsem byla překvapená, jak mě to bavilo. Z frontmanky Katji se vyklubala mnohem lepší zpěvačka a mnohem sympatičtější slečna, než jsem si předtím myslela, a celkově se šou držela na celkem slušné úrovni. Zazněly skladby "Cold Rooms", Prisoner" nebo "Solitude" ze třech vydaných EP kapely. Po skončení šňůry Teardown zamíří do studia, a tak jsme měli možnost posoudit některé skladby z připravované nahrávky. Nezní to špatně, snad jim i začínám přicházet na chuť...
Po Teardown nastoupila místní kapela Kultasiipi. Po zhlédnutí kostýmů kapely jsme se se Simone tiše shodly na tom, že to má být zřejmě "jakýsi lesní metal" ("..some kind of forest metal.. maybe Forrest Gump metal"). A do Forresta Gumpa, ve vší úctě k Tomu Hanksovi, to nemělo moc daleko. Před začátkem vystoupení se rozeznělo jakési lesní intro, do něj nastoupili muzikanti a zpěvák začal předčítat jakýsi text o vlcích. Ve finštině. V odporné německé pafinštině, kterou po roce stráveném ve finském Tampere nemůžu ani slyšet. Pár prvních tónů jsem vyslechla, okouzlení se nekonalo, a tak jsem se přesunula ven na bar k muzikantům z Teardown a následně do zákulisí, protože tam bylo pivo.
Dojem z koncertu po Teardown jsem si tedy zkazit nenechala a vzápětí nastoupili na pódium o několik tříd lepší For Selena And Sin. Koncert začali obligátní "Countdown To The Stars", jejíž název byl na minulé šňůře pozměněn na "Cuntdown To The Stars" a teď už na setlistu stálo jen "Cunt". Následovalo šest skladeb, mezi nimi "Psycho Lover", "Million Miles High" nebo novinky "Bring Me The Sun" a "Sister Sunset". Energie v maličkém klubu natřískaném asi šedesáti lidmi byla naprosto neuvěřitelná a koncert byl vynikající, bavili se jak diváci, tak i kapela.
Jako poslední nastoupili na pódium moji favoriti Manzana, jejichž živá šou je pověstná. Zpěvačka Piritta na pódiu jako obvykle sršela energií a ostatní muzikanti za ní sotva zůstávali pozadu. Až později jsem se dozvěděla, že basák Klasu sebou dokonce švihl na pódiu, protože v něm byla díra. To mi řekl kytarista FSAS Pasi, taky tu díru našel... Manzana předvedla podle očekávání šou excelentní a zazněly hity z obou alb, singly "Panda Girl", "Pain", "End Of The World" nebo novinka "Everything But You", k níž by měl v dohledné době vyjít videoklip. Kapela se líbila tak, že si na konci diváci vytleskali přídavek, a to cover jakési písničky, kterou už jsem ale bohužel zapomněla. Tato chvíle se pak stala výjimečnou díky tomu, že se poprvé v historii objevil kytarista Seleny Pasi na pódiu s Manzana oblečený.
Úspěšný koncert se pak samozřejmě musel oslavit a zapít. Všichni si navzájem poděkovali, pochválili vystoupení, poobjímali se a nakonec asi o hodinu později konečně přijel tourbus, kam kluci nastěhovali techniku a mohlo se vyjet. Zastavili jsme asi o půl hodiny později v místě, kde jsme měli přenocovat - parkovišťátku se zásuvkou, záchody a sprchami, tedy pro tuto příležitost místě naprosto ideálním. Přes varování, že pokud si nezaberu postel, nemám šanci na spaní před osmou ráno, jsem hned po sprše vzala spacák a stočila se do rohu velkého gauče, který v autobuse sloužil jako improvizovaná "společenská místnost". Asi jsem měla štěstí a unavení byli všichni, protože jsem přestala vnímat skoro okamžitě, a když jsem se po nějaké době probrala, na gauči už nás spalo sedm.
Cesta do Hradce se trochu protáhla. Jednak díky sněhu a jednak díky tomu, že autobus byl o čtyřicet centimetrů vyšší, než by se vešlo pod většinu mostů v českých městech. Nakonec jsme ale s navigací od mého spolužáka po telefonu Strojovnu našli, hurá. Mezitím si většina autobusu zkrátila cestu sledováním jakéhosi metalového koncertu na DVD a posléze Ramba v ruštině. Co na tom, že jediná, kdo trochu rozuměl, jsem byla já, u těchhle filmů to o dialozích stejně není. Opět pak přišlo stěhování techniky, zvukovka, a tak dál a tak dál. V mezičase jsme se se zpěvačkami v přilehlé restauraci stihly najíst, kluci museli počkat až po koncertech.
Hradeckého vystoupení se měli původně účastnit i pražští 1st Choice, kteří ale bohužel museli kvůli zranění basáka koncerty odříct. No nic, smůla, snad příště... Ještě před zvukovkou jsem pak musela ošetřit ruku Pasimu, který si při prvním koncertě rozedřel o kytaru zápěstí. Nedokázala jsem si představit, jak mohl odehrát ten druhý, bolet to muselo šíleně.
První koncert v ČR otevírali opět Teardown, během jejichž vystoupení se v obrovském klubu pod pódiem pohybovali jen dva fotografové a jeden náhodný, lehce ovíněný fanoušek. Ze začátku se zdálo, že kapela příchozí moc nenadchne, ale nakonec se Katje (hlavně jí) podařilo strhnout několik dalších k pohybu a ke konci vystoupení už prostor pod pódiem prázdně vůbec nevypadal. Basák Jari pak prohlásil, že se na koncertě bavil, sice nebylo moc lidí, ale stejně to bylo fajn. A z toho jsem samozřejmě měla radost.
Jako další nastoupili zase FSAS, a protože se kotel během přestávky stihl vyprázdnit, vzala mě najednou Piritta za ruku a vytáhla na parket. Nás následovalo několik dalších, v některých případech bylo těžko rozlišit, zda je k tanci táhne kapela, nebo dvě skákající punkerky v minisukních. Přes předchozí lehké rozčarování z obrovského klubu se Annika na pódiu bavila a smála a i na ostatních muzikantech bylo vidět, že si koncert užívají. Setlist byl oproti Berlínu obohacen o skladbu "Jubilleum Of My Sorrow".
Nakonec nastoupila zase Manzana a zase sklidila největší úspěch. Já to celkem chápu, Piritta by udělala šou i z kurzu vyšívání. Nevýhoda skupin, které mají vynikající živá vystoupení, však je, že si moc rychle zvyknete, a když to vidíte potřetí za sebou, pomalu ale jistě budete přestávat skákat do stropu. Ne, nestěžuju si, to rozhodně ne, spíš se mnou vymeťte za rozmazlenost... Později jsem zaslechla, že na pódiu došlo k jakémusi zranění - Henkka snad přetáhl Pirittu kytarou. Když pak ale dotyčná začala jmenovat úrazy, které za dobu hraní s Manzanou stihla utržit, což obsahovalo vyražené zuby, natržené uši nebo vyrvané vlasy a oblečení, říkala jsem si, že sem tam nějaká rána kytarou nebo basou ji už nemůže rozhodit.
Fanoušci ve Strojovně projevili o kapely překvapivý zájem, muzikanti si pomalu ani nevydechli a co chvíli podepisovali plakáty a desky a fotili se. O Pirittu byl dokonce zájem ještě předtím, než vylezla na pódium- buď byli návštěvníci koncertu dobře připraveni, nebo to bylo jednoduše tím, že rockerka se prostě nezapře.
Zase jsme nastěhovali věci do busíku, ale tentokrát jsme se přesunuli rovnou do Prahy, protože v Hradci jsme nenašli místo, kde bychom mohli stát do rána a zároveň tam měli proud, a tudíž topení. Jeden zoufalý pokus jsem provedli asi ve tři hodiny ráno někde před Prahou, kdy mě tourmanager za Teardown Sami vzbudil a já jsem šla na benzinku rozespalá jen v dlouhém tričku a bundě, protože pumpařka nemluvila anglicky, a kluci se tudíž nedorozuměli. Nepodařilo se, ale stejně aspoň pánové ocenili snahu. A proč že jdu jen v tričku? Protože už ráno mi někdo sežral kalhoty. (Mimochodem, ty jsem do konce pobytu v buse nenašla. Piritta mi slíbila, že až budou vyklízet autobus, moje věci vezme k sobě. Bylo tam toho víc, co se ztratilo v jeho útrobách. Holky věděly naprosto přesně, proč mu říkají "černá díra".)
Následujícího dne jsem se probudila asi v jedenáct na Smíchovském nádraží, zmáčknutá mezi dvěma kolegy, a nemohla se hnout bez toho, abych někoho probudila. Naštěstí se ale během chvíle probralo víc lidí a věci se začaly trochu hýbat. Obsadili jsme restauraci naproti a celý den, oproti mému plánu trochu Finům ukázat Prahu, z ní valná část osazenstva busu nevylezla. Na chvilku jsem se oddělila od party, abych se došla ke kamarádce osprchovat, a pak jsme se sešli až v klubu, kterým byl pro tento večer Exit Chmelnice.
Všechno probíhalo fajn až do chvíle, kdy mi v kapse zapípala zpráva s oznámením, že Bunkr je bez proudu a zítřejší koncert se musí zrušit. Zdrceně jsem to oznámila Pasimu, jakožto hlavnímu tourmanagerovi, který to vzal s naprostým klidem: "z toho si nic nedělej, to je život na turné, to se stane". Tohle se mi ale rozhodně nelíbilo. Pak jsem si řekla, že za pokus nic nedám, vytáhla z mobilu kontakt s názvem "Batalion" a vytočila ho. A v tu chvíli při mě museli stát všichni svatí, protože po kratším vysvětlování milá paní na druhém konci drátu řekla ano. Tryskem jsem vyběhla nahoru, abych zprávu předala klukům, kteří mě vzápětí radostí málem umačkali.
Téměř vzápětí pak nastoupili na scénu Manzana a basák Klasu s kytaristou Henkkou v zelených oblečcích, ve kterých se objeví i v novém klipu kapely. A opět výborná muzika a skvělá šou, kterou jsem ale musela sledovat z boku pódia, abych viděla na vchod a improvizovanou kasu. Klasu se během koncertu vyznal z toho, že Česká republika je jeho nejoblíbenější země, máme tu úžasné pivo, úžasné jídlo, úžasné památky a úžasné lidi.
Krátce po Manzaně nastoupili FSAS a já si vyměnila místo s kolegyní Zuzkou, se kterou jsme měly jasnou a pro obě strany výhodnou dohodu - ona se chodila dívat na Manzanu a prodej lístků a triček jsem obstarávala já, zatímco na koncerty Seleny jsem já chodila pod pódium a Zuzka vybírala vstupné. Selena předvedla jako obvykle naprosto profesionální koncert, u kterého se možná budete méně smát, ale rozhodně ne méně bavit. Vzhledem k počtu příchozích museli publikum doplnit i muzikanti z právě nehrajících kapel, aby po pódiem stál vůbec někdo. Setlist Seleny byl tentokrát doplněn cover verzí skladby "Confide In Me" od Kylie Minogue.
Nakonec nastoupili Teardown a tou dobou už publikum tvořili z drtivé většiny jen muzikanti z Manzany a Seleny. S přibývajícím alkoholem v krvi se nadšení stupňovalo a od poloviny koncertu se Katja ani neobtěžovala s angličtinou. Proč taky, když stejně skoro všichni rozuměli finsky... Koncert Teardown se vydařil, my chvíli poseděli v Exitu a pak se šlo zase pakovat do autobusu a tentokrát hledat Batalion.
Na noc se tentokrát část "female fronted" oddělila a všechny holky šly spát ke kamarádce v Praze, zatímco kluci se kasali, že v autobuse budou nacvičovat akustický set. Další den se nesl ve znamení procházek po městě. Kromě Finek jsem si užila dobrodružství i já, protože já jsem v Praze největší turista, co může být, a jsem ráda, když najdu cestu z Masarykova nádraží na Václavák. Ale neztratily jsme se, což považuji za svůj osobní úspěch dne.
Na sedmou jsme se dostavily do klubu, kde polovina kluků seděla nahoře na baru a polovina dole v zákulisí zuřivě navcičovala, protože přes den místo zkoušení buď chodili taky po Praze, léčili kocovinu, nebo spali. Během hodiny a půl se udělaly zvukovky a podobné formality a pak se mohlo začít. Na koncertě bylo hostů ještě méně než předešlý večer v Exitu, ale díky tomu, že Batalion je několikrát menší, rozhodně se nezdálo, že by bylo nějak prázdno.
Jako první nastoupili Teardown, kteří na zvukovku neměli ani šanci, protože kytary zabavili muzikanti z Manzany. Historicky první akustika Teardown se ale povedla na jedničku. Přestože jak na Katje, tak na klávesistce Pipse, která zpívala druhý hlas, bylo vidět, jak jsou nervózní, díky reakcím publika se velmi rychle uvolnily a šou měla velmi příjemný průběh a skvělou atmosféru. Na akustickém koncertě zazněly víceméně stejné skladby jako na předchozích třech klasických vystoupeních.
Jako druhá přišla na pódium Manzana a já opět zaujala místo u pokladničky. V polovině koncertu jsem to pak už vzdala a šla se dívat na Manzanu taky. Přestože Piritta na pódiu stoličku měla, těžko se dalo představit, že by na ní vydržela. Nevím, jak ze začátku koncertu, ale v jeho druhé polovině už po maličkém pódiu skákala a tančila jako obvykle. V případě Manzany byl tohle druhý akustický koncert vůbec - první se odehrál před třemi roky v jednom z finských obchodních domů Anttila a obsahoval asi tři písničky. Ale bylo to fajn.
Poslední nastoupila na pódium Selena. Jeden akustický koncert FSAS jsem viděla a byla jsem nadšená a tentokrát o nic méně. Set se skládal z větší části ze skladeb z prvního alba "Overdosed On You" než předchozí koncerty. Z nějakého důvodu mám starší skladby naživo radši, nevím proč. Na konci první písničky jsem musela odběhnout do zákulisí vyřídit telefonát, a když jsem se vrátila zpět do sálu, zjistila jsem, že se mluví o mně- kytarista Pasi právě věnoval následující skladbu mně za to, že jsem domluvila tři koncerty v Čechách, které si všichni výborně užili. Všichni se roztleskali a jak jsem byla ten večer už předtím naměkko, v tu chvíli mi regulérně vytryskly slzy z očí. Byla mi věnována balada "Heal", která patří k mým nejoblíbenějším. Byla jsem vážně dojatá. Koncert pak pokračoval skladbami "Satellites", "Million Miles High", "Colour My World" a na závěr "Psycho Lover". A jak diváci, tak muzikanti byli nadšení.
A to byl konec posledního koncertu, kterého jsem se účastnila. Po vystoupení se ještě chvíli všichni družně bavili v baru a atmosféra byla neuvěřitelně milá a přátelská, jako by klub byl plný kamarádů. Asi po hodině jsme se pak přesunuli na Smíchovské nádraží, kde jsme naskákali do autobusu a vyrazilo se ve směru Wroclaw. Během cesty se pak asi hodinu hrálo a zpívalo a pak přišla další zastávka, pro mě poslední. Všichni vyskákali ven, rozloučili se a já už pak jen sledovala zavírající se dveře autobusu a několik mávajících rukou za okýnkem. A to byl pro mě konec turné Female Fronted.
V době, kdy tohle píšu, se koná předposlední koncert turné, a to v lotyšském hlavním městě Riga. V Polsku sněhovou kalamitu přežili, zítra je čeká Estonsko a pozítří cesta domů.
Dva dny po návratu domů jsem prostě namohla najít slova. K práci na loňském kole Female Fronted jsem se dostala čirou náhodou a ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, co všechno mi to dalo. Jak se kapely rozhodly už v Praze, tohle rozhodně nebudou poslední koncerty Manzany, Seleny a Teardown u nás, a pevně věřím, že s těmihle lidmi to vždycky bude stoprocentní zážitek.
|
