Jen málokdy se poštěstí, aby člověk viděl svou oblíbenou, ne-li nejoblíbenější kapelu dvakrát během jednoho roku. My fanoušci Depeche Mode máme tu výhodu, že kapela během každého tour do České republiky zavítá a vzhledem k tomu, že mají pánové u nás velmi silnou fanouškovskou základnu, mají naši zemičku, troufla bych si říct, v oblibě.

Když jsem loni poprvé slyšela nové album Depešáků „Sounds of the Universe“, přijala jsem ho značně vlažně. Na první poslech se mi nelíbilo skoro nic a byla jsem v rozpacích z toho, co vlastně chtějí pánové na tour hrát. Písničky mi splývaly v jednu a ani jakýsi návrat k vlastním hudebním kořenům mě nepřesvědčil o tom, že se jedná o dobré album. S odstupem vím, že se v mém případě jednalo pouze o jakýsi syndrom posledního alba, kdy člověk stále vzhlíží k desce předchozí a ta nová mu vždycky přijde horší, tedy alespoň na začátku. Dnes můžu říct, že to album patří k mým nejoblíbenějším a že se na něm ukrývají hotové perly.

Již letní šňůra mě přesvědčila o tom, že jsou pánové z DM ve velké formě, a zimní turné to jenom potvrdilo. Dave Gahan měl v minulosti doby, kdy byl hlasově nejistý, ale to rozhodně nebyl a není případ „Tour of the Universe“. Na Daveovi bylo vidět, že si každou píseň užívá, neopomněl ani své pověstné tanečky a toulky s mikrofonem, bez kterých bych si snad ani neuměla koncert představit. Geniální skladatel a mozek DM Martin L. Gore nemůže zklamat snad nikdy, po hudební i osobní stránce naprosto úžasný člověk, který svým úsměvem a vystupováním dokáže pohladit na duši. Třetí do party Andy Fletcher je alespoň pro mne značně diskutabilní osoba, která po hudební stránce skupině příliš nepřidává, na druhou stranu jí hodně pomáhá v oblasti managementu. Trio bylo, jako ostatně posledních 13 let, doplněno o bubeníka rakouského původu Christiana Eignera a klávesáka Petera Gordena. Obzvláště Christian mě opravdu baví, protože u něho člověk nikdy neví, jak danou skladbu zabubnuje, a i on sám se nechal slyšet, že bubnuje pokaždé jinak, aby ho písnička neomrzela.

Logickým otvírákem koncertu byla první skladba ze „SOTU“ „In Chains“. Skladba je to pomalejší, na druhou stranu získala trochu odlišný kabát právě díky bicím. Na velké obrazovce na pódiu se objevily obličeje dvou osob, které se postupně prolínaly, a tak se z Afroameričana stával běloch a ze starce mladý muž. Vizualizaci měl na starost Anton Corbijn, dvorní fotograf a režisér DM, a jeho první námět jsem si vysvětlila tak, že by člověk neměl být spoután řetězy a neměl by se nechat unášet rasismem a xenofobií. Jako druhou píseň zahráli Depešáci první singl ze SOTU „Wrong“ a po ní Gahanem složenou „Hole to Feed“. Já jsem se nejvíc těšila na číslo čtyři, protože jsem věděla, že DM zabrousí do mého nejoblíbenějšího alba „Songs of Faith and Devotion“ a zahrají mi mou nejmilovanější depešáckou skladbu vůbec – „Walking in my Shoes“. Corby k ní připravil zajímavou projekci v podobě havrana, která tentokrát vynikla mnohem lépe než v létě, kdy bylo ještě světlo. Další písní DM sáhli do svého možná nejtemnějšího alba „Ultra“ a vybrali hit „It´s No Good“, který díky kytaře a bicím získal zajímavé aranže. Následovala skladba „A Question of Time“ z alba „Black Celebration“, která roztančila nejednoho fanouška, i když je pravda, že v tuhle chvíli byla většina haly již dávno na nohou a pohupovala se do rytmu. Dále zazněl jediný zástupce z předposlední desky „Playing the Angel“ „Precious“ a píseň „World in my Eyes“ z tolik opěvované desky „Violator“.

Na každém koncertě přichází moment, kdy se mikrofonu chopí Martin Gore. Byla jsem zvědavá, jaké písničky si z depešáckého repertoáru vybere a zazpívá. Překvapivě se jednalo o píseň „Insight“ z alba „Ultra“, kterou původně zpívá Dave Gahan, a již tradičně o „Home“ ze stejné desky. Home je dalo by se říci až klasika, vždycky ji zpívá celá hala a ani tento čtvrteční večer nebyl výjimkou. Když Martin dozpíval, ještě minutku se halou nesly závěrečné tóny broukané diváky. Po Home se chopil mikrofonu opět Dave a představil posledního zástupce novinkové desky „Miles Away“, kterou také sám napsal. Potom se již koncert nesl v duchu osvědčených písní. Violatorovská „Policy of Truth“, „In Your Room“ a „I Feel You“ ze „Songs of Faith and Devotion“, přičemž "I Feel You" patří k nejtvrdším skladbám, které DM kdy natočili. Poté přišla notoricky známá „Enjoy the Silence“ z „Violatoru“ a snad nebyl nikdo, kdo by nezpíval společně s kapelou. Na obrazovce běžela zajímavá produkce, ve které byli členové DM oblečeni jako kosmonauti a přecházeli po obrazovce sem a tam. Před koncem základní části koncertu zazněla ještě kultovní „Never Let Me Down Again“ z alba „Music for the Masses“, kterou tradičně ke konci doprovází mávání rukou připomínající stěrače. Musím říct, že pro mě to vždycky znamená jeden z nejkrásnějších momentů koncertu, jenom tak stát a pozorovat, jak všichni fanoušci unisono mávají pod vedením Davea.

Přídavek začal písní „One Caress“ z alba „Songs of Faith and Devotion“, kterou opět zpíval Martin a která na koncertních pódiích předtím dlouho nezazněla. Depešáci při každém tour oprašují písně, které by na živo již skoro nikdo nečekal: pokud to v létě byla popová hitovka „Master and Servant“, tak se nyní jednalo o melancholickou záležitost v podobě "One Caress". Byla jsem ráda, že se dostalo také na „Stripped“ z alba „Black Celebration“, při které si Christian zajímavě pohrál s bicími. Koncert uzavíraly další dvě klasiky – „Behind the Wheel“ z alba „Music for the Masses“ a nakonec „Personal Jesus“, další notoricky známá skladba z „Violatoru“. Po ní se kapela rozloučila a zmizela v útrobách zákulisí. Já jsem si v tu chvíli pomyslela, jaká je to škoda, že si budeme muset zase tři až čtyři roky počkat na další koncertní šňůru. Koncerty DM jsou zvláštně magické – mají přátelskou atmosféru a z lidí přímo vyzařuje láska ke kapele. Ne nadarmo jsou fanoušci Depeche Mode pokládáni za jedny z nejoddanějších.

Na závěr bych se chtěla vrátit k předkapele. V létě jsem byla hodně zklamaná, protože před DM hrála jakási trancová záležitost, která mě nechávala naprosto chladnou a ke konci už jsem zoufale čekala, kdy pánové opustí pódium. Pro tentokrát s DM přijela britská industriální kapela „Nitzer Ebb“, která lépe doplňovala hlavní hvězdu večera, i když je pravda, že hrála možná déle než bylo nutné, což se projevilo v tom, že jsem ke konci více méně ztrácela pozornost. Možná by bylo zajímavé, kdyby si DM vybrali jako předkapelu rockovější záležitost, určitě by mě zajímala reakce publika. Možná se dočkáme během dalšího tour.
Playlist: In Chains, Wrong, Hole to Feed, Walking In My Shoes, It's No Good, A Question of Time, Precious, World In My Eyes, Insight, Home, Miles Away, Policy Of Truth, In Your Room, I Feel You, Enjoy The Silence, Never Let Me Down Again / One Caress, Stripped, Behind The Wheel, Personal Jesus