Pražský Abaton ve čvrteční večer hostil dost rozmanitou sestavu sedmi kapel, která k nám přivandrovala pod vlajkou putovního
Bonecrusher Festu. Moc bonecrushing to ale nebylo, v sále byly mezi lidmi komfortní rozestupy. Potenciál přitáhnout nemálo
posluchačů rozlišných žánrů se tedy příliš nenaplnil.
Úvod obstarali britští deathcoristi Ingested, které jsem ale bohužel nestihl. Do klubu jsem dorazil až s prvními tóny
Carnifex. Na ně se dle potisků triček těšilo povícero lidí, hlavně tedy z patkaté obce. Alba sice nemají kdovíjak objevná, je to deathcore s extra porcí breakdownů, ale osobně se mi celkem zamlouvají jejich silně zkreslené a saturované kytary. Doufal jsem, že se jich dočkám i v živém provedení. Bohužel ale snažení kapely naprosto zdecimoval katastrofální zvuk, kdy byl v sále slyšet jen neurčitý hlomoz a kopáky. To mimochodem usvědčovalo bubeníka z nepříliš důsledné přípravy, protože brambor nasázel dost na to, aby se z nich dala vykřesat butylka rumu. Do slyšitelných poloh se občas prodral i Lewisův hrubý vokál, ale ze zbytku se nedala vyslechnout jediná čitelná nota. Proč mám pocit, že bych mohl podobné věty kopírovat do každého reportu z Abatonu? Nicméně pár mladistvých bojovníků s neviditelnými ninji se už našlo, takže Carnifex svou misi asi splnili.
Jako další se u nás podruhé představili kalifornští technici The Faceless. Na předcházejícím americkém turné vždy hráli celou desku "Planetary Duality", u nás se jim ale do vymezeného času nevešla. Přesto dokázali i pouhými pěti skladbami zahřát na duši. Jen jednou zavzpomínali na své deathcorové počátky, když zazněla "An Autopsy" z debutu "Akeldama". Hudební - a naštěstí celkem i zvuková - kvalita vystoupala o několik tříd výše. Civilní a skromný projev bez zbytečných póziček je pomalu až kontrastní k preciznímu hraní do předtočených podkladů a celkové technické ekvilibristice. Prstolamné běhy prostupují většinou skladeb, všudypřítomná sóla jsou zajímavě vystavěná. Michael Keene, jejich exekutor, na ně má nastavený vskutku uším lahodící zvuk, navíc není bez zajímavosti, že všechny tyto pasáže zvládá uhrát jen s použitím tří prstů na levačce. Za svých patnáct minut se The Faceless podařilo získat si většinu přítomných, i když jejich složitá hudba není úplně ideální kulisou pro moshing.
Následující Obscura je v charakteristikách dost podobná The Faceless. Opět uvolněný projev, kdy frontman Steffen Kummerer rozdával úsměvy na všechny strany a až poťouchle parodoval tradiční metalové uvádění skladeb growlem. Muzikanti jsou to vynikající, např. sólový kytarista Christian Muenzner je nově v sestavě supertechniků Spawn of Possession a o J. P. Thesselingovi kolují undergroundem hotové legendy. Celé soukolí pohání nekompromisní Hannes Grossmann, který hraje tak, že lidem údivem padají čelisti a bubeníci v publiku dostávají erekce. Jenže co je to platné, když všechno zase naprosto pohřbil zvuk. Snažil jsem se chodit po sále a lovit alespoň přijatelný stav, ale utrpení se nedalo uniknout. Vazby, rezonance a místo konkrétních tónů, tak důležitých pro vyznění komplexních riffů, se z PA ozývalo jen tupé hučení. Jedině sóla dokázala spolehlivě prorazit hradbu hluku. Zklamání trochu mírnil výběr skladeb, který byl postavený výhradně na skvostné desce "Cosmogenesis". Po ne úplně dokonalém představení na loňském Brutal Assaultu se jednalo už o druhý problematický výstup u nás. Věřím a doufám, že se příště dočkáme odpovídající kvality.
Všechny dosavadní kapely tak trochu doplácely na koncept turné. Původně se Carnifex, The Faceless a Obscura měli střídat v "rotating slots", tzn. každý večer by hrála jen jedna z těchto skupin. Naštěstí se od tohoto záměru upustilo, ale nepříjemným důsledkem bylo seříznutí setů na naprosté minimum. Každá z těchto kapel odehrála maximálně 5 skladeb a už musela vyklízet pódium. Až to přivádí k otázce, jestli má smysl dělat tak megalomanské line-upy. Než se ustálí zvuk a uši posluchačovy se otevřou novým vjemům, je zase konec.
Další v pořadí, počínaje Necrophobic, měli vyhrazeno o dost více prostoru. Švédové nakráčeli velmi přísně, nechyběla
záplava paroháčů a rozšířené nozdry. Přes veškerou snahu ale všechny ty stahováky, podmalované oči, pentagramy, 666 a zlo v
tvářích působily až úsměvně. Nic to ale neměnilo na faktu, že se jim dostalo výborného zvuku, který dal vyniknout všem nástrojům. Možná i díky tomu jejich vystoupení sledovala většina přítomných, i když jinak hudebně silně vybočovali z hlavního proudu turné. Jejich oldschool black / death metal jsem vydržel sledovat lehce přes deset minut, dál už mi bylo přednější pivo. Hodnocení tedy nechám na ostatních.
Velmi podobně na mě působili následující 3 Inches of Blood. Ti jsou kapelou, kterou může mladík s pečlivě stylizovaným rebelským sestřihem podsunout svému tradicionalistickému džínovému otci ve snaze sblížit metalová cítění generací. Koneckonců, mrkváče už jsou zase v kurzu. Jsa odpůrcem kastrátů u mikrofonu, vycítil jsem, že předváděnou tvorbu střízlivý nepojmu. Vydal jsem se proto po několika minutách raději věnovat jiným radovánkám. Nutno ale uznat, že svým vystoupením bavili značnou část publika, takže se promotéři až tak vedle netrefili.
The Black Dahlia Murder byli jednoznačně těmi, kvůli kterým dorazila většina lidí. Své headlinerské pozice se dokázali
skvěle chopit a nikoho nenechali na pochybách, kdo že tu vládne pódiu. Zvuku dominovaly brilantní Lucasovy bicí a neméně kvalitní Strnadův vokál. Kytary se v hlubších polohách trochu ztrácely, ale stále to bylo poslouchatelné. Hrálo se převážně z "Nocturnal" a logicky z aktuální "Deflorate". Na postu první kytary se Ryan Knight už zabydlel, a tak už odehrál svá sóla s daleko větší jistotou a přesností, než tomu bylo před rokem na Chmelnici. Mimochodem ve srovnání s Johnem Kempainenem (a jeho chybami na BA 2007), kterého vystřídal, byl i loňský výkon velmi dobrý. Díky intenzivní hudbě, nasazení a charismatu kapely se na parketu konečně pořádně rozvířil lid, byly k vidění i pokusy o stage diving. Vzhledem k prořídlosti davu se ale tanečníci, nemající se o koho opřít, nezřídka proběhli až ke stěnám, v případě seskoků z pódia šli rovnou k zemi. Pod kotlem se zatápělo stále na plný plyn, TBDM snad ani nemají nějakou odpočinkovou skladbu. Je jen škoda, že pro nás neměli připravený delší set, dokonce se ani nepřidávalo. Loučení obstarala v tomto případě optimisticky pravdivá "I Will Return" - v létě nás totiž přijedou oblažit na Brutal Assault. Po zhruba 50 minutách drtivého tlaku pak pláchli propocení hudebníci do šaten.
I když jsem mířil na Bonecrusher fest hlavně kvůli The Faceless a Obscura, kteří v součtu hráli maximálně půl hodiny,
odcházel jsem vesměs spokojený. Kvůli osobním preferencím bych sice otočil pořadí hrajících, ale chápu, že se nedá zavděčit
všem. Turné tohoto typu mají holt své nevýhody, zas na druhou stranu se tak mohou žánrově vzdálenější kapely prezentovat před novým publikem.
|
