Aktuální sólové album Big Bosse má na můj vkus velmi přepjatý výraz: pomalé skladby, čistý jemný zpěv, klavír, standardní stupnicová rocková sóla, vybrnkávání, přetažená vibrata na kytaru, chorusy... Osobně mne většinou neoslovily ani jednotlivé skladby ani melodická linka hlasu. Big Bosse mám zkrátka ve srovnání s touto jeho sólovou deskou bezmezně raději v ROOT. Album je pestré a melodické, ale podle mého osobního názoru až příliš. V jednotlivých skladbách hostují namátkou Bigbossův dlouholetý spoluhráč Blackie, členové ROOT, YNNITY, BAST, THIEF, ANNIE´S TRIP atd.
Na desce skoro úplně postrádám výraznější moment, který by mne hudebně zaujal – výrazem, skladatelsky, emotivně, originalitou, jakkoli. Za příjemné skladby nicméně považuji „Solitude“ (silný vliv KINGA DIAMONDA) a „The Ocean“ s ,keltskou melodikou´ a velmi dobrým Big Bossovým vokálem. „The Ocean“ složil a nahrál Blackie a je vidět, že původní srdce ROOT se dalo na chvíli zase do chodu. Big Boss a Blackie jsou výbornou kombinací tvůrců a za léta, kdy spolu hráli, vytvořili a využili geniální potenciál.
Klasicky rockové prvky (standardní stupnicová stadionová sóla) a art rockové riffy najdete v „I scream in the Dark of Loneliness“. Tato píseň mne nezaujala, vnímám ji jako přespříliš přesólovanou. Album končí velmi podivně interpretovanou skladbou „Adagio cantabile“, remakem od LUDWIGA VAN BEEETHOVENA, laibachovsky(?) přebuzený zvuk harmonia nebo varhan se zpěvem Big Bosse. Nevím, zda tento track brát jako seriózní skladbu nebo jako „extrémní bonus“.
Za bez ironie geniální a typicky bigbossovský kus považuji překvapení v závěru „The Moment of a Pearl“, kdy po pomalé vypjaté baladě s jemně zpívaným anglickým textem následuje: „A dědeček si vzal babičku a byli šťastní až do smrti hehehehehe!“...
Nemohu však pominout jednoduše krásné a (formou) krásně jednoduché texty. Jsou o něčem, vyprávějí. Básnická sbírka dotýkající se vnímání světa, mýtů, mystiky, magie. Big Bossova lyrika není zprofanovaný kýč. Je v ní pocit, srdce, vlastní svět, názor. Ty texty sdělují, jsou baladické, mají hloubku. Že byste to od Big Bosse nečekali? Právě. Ve zdánlivých protikladech je krása. O šeptajícím větru, prázdnotě ducha v konfrontaci se smrtí, o melancholických vzpomínkách, hlubinách času přesahujících dnešní přítomnost, o oceánu, který má duši, o znechucení z orgasmu, o konci Země tak, jak je, a o samotě. Když se chceme - a umíme - těmto textům otevřít, ucítíme dotyk uvnitř.
|
