„Nad krajinou svítá. Žhavé slunce vztahuje své první hřejivé paprsky v ranním rozbřesku. Země usíná. Svíčky životů se rozsvěcí a v našich rukou se vydávají na cestu. Svíčka života se rozsvěcí a ve tvých rukou hoří v souladu s Osudem… („The Ark Of Eternity“).
Že mají novopačtí Samhain se svým debutovým albem sakra ambiciózní choutky muselo být těm (byť i jen lehce) zasvěceným jasné již dávno. Po demu ze zkušebny „Last While“ a následné „vážněji“ pojaté vlaštovce „Tajemství duše“ přišli koncem loňského roku s debutovým albem „The Ark Of Eternity“. Hlášky o tom, že se bude jednat o koncepční příběh, nazpívaný kompletně v angličtině, létaly vzduchem snad už od začátku roku a výkony Samhainu na pódiích slibovaly mnohé. Připojte k tomu perspektivu jako hrom, neb věkový průměr kapely (vyjmeme-li na moment basového matadora Marcela Blažka) ještě ani nezasáhne do kategorie „-cet“ a tak důvod vyhlížení tohoto alba je zřejmý. Nezbytný čertík potměšil mě v průběhu roku sice občas našeptával, že od doby „Tajemství duše“ s přechodem ke komplikovanějším kompozicím se Samhain stávají poněkud nečitelnější, ale o to větší bylo napětí, co Samhain do pomyslných drážek dokáží vepsat.
Samhain potvrdili vše výše napsané, ambice i varování. „The Ark Of Eternity“ je radost už jenom vzít do ruky. Kapela neponechala nic náhodě, s digipackovým balením musí stoprocentně zabodovat u nás bláznů, kteří se rádi pokochají s do detailu propracovanou vizáží alba. Možná se to dneska až tak nenosí, ale tohle balení je výzva pro všechny antisosálisty. Co by však byla hezká tvář bez zajímavého obsahu?
Tady už to se stoprocentním sbíráním bodů nebude úplně jednoznačné. Ohánět se esem v rukávu je v případě tohohle spolku kontraproduktivní, protože ve skvěle zmáknutém zvuku mají příležitost dostatečně vyniknout (a že se jim to i daří) všichni zúčastnění. Přesto si dovolím vypíchnout hlavně smyslně barevný vokál Veroniky Stříbrné a důležitost bohatých klávesových partů. Snad proto, že v živém provedení nemají až takovou váhu, znějí v domácím poklidu velice košatě. Kontroverzní předností je fakt, že se na desce ustavičně něco děje. Kontroverzní proto, že na jedné straně máte jistotu, že se nebudete ani při opakovaném poslechu nudit, na straně druhé „The Art Of Eternity“ trpí jistým „Edenbridge syndromem“. Tedy stavem, kdy přes všechnu líbivost a všudypřítomnou precizní dotaženost dojde na stav určité „slitosti“. Počínaje skladbou „Lineage“ a konče u „Antedeluvian“ (s částečnou výjimkou u titulní skladby) marně hledám výrazný orientační bod. Jako by se potenciální dramatičnost podřizovala koncepci a vyprávění příběhu.Tohle je pasáž, kdy si řeknete, „jo, je to dobrý“, ale mrazení se ne a ne dostavit.
Naštěstí je tu zbytek alba. Chytlavým riffem ozdobená téměř úvodní „Part of Destiny“, díky téměř podzemnímu vokálu Veroniky a ustavičně oživujícím (hlavně klapky) motivům dotažená téměř k dokonalosti. Téměř pouze proto, že se na desce nachází ještě závěrečná dvojka skladeb. V poetické „The Cave“ veškeré náznaky komplikovanosti dokonale tlumí sloní dávka emocí v křehce procítěném zpěvu, v závěrečné „Revelation Of The Question Of Why“ díky blahořečené pěvecké symbióze Veroniky a Mika Kůse (Eagleheart) a živému přímočarému tempu se konečně vyloupnou skutečné perly (a najednou si řeknete „to je kurva DOBRÝ“). A především díky eagleheartí výpomoci v titulní „The Ark Of Eternity“ dojde na vyceněné zuby i v té klidné (byť příjemné) výše zmíněné části desky.
Možná jsem v koutku duše věřil, že by Samhain mohli už prvním výstřelem otevřít svou archu věčnosti. A možná je dobře, že se tak nestalo. Samhain na „The Ark Of Eternity“ předvedli, že v budoucnu mají na to sáhnout si na power metalovou hvězdnou oblohu. Možná proto, že se snaží skloubit neotřelost, komplikovanost a přístupnost v jednom celku (což je úkol hodný mistrů), k úplnému uspokojení mi pak chybí víc přímočarosti a „primitivně základní“ hravosti (nebo náznak chytlavosti osvědčeného „Hrdiny“ – a z tohoto pohledu se nabízí i otázka, zda přechod na angličtinu byl stoprocentním vítězstvím). I když ambice v mých očích zůstaly (ale vážně jen o ždibec) nenaplněny, potenciál zůstává. A co je hlavní, „The Ark Of Eternity“ se dobře poslouchá.
|
