Koncert německé legendy U.D.O. byl opravdu nadmíru očekávánou událostí. Hodně k tomu přispělo přesunutí data jeho konání. Navíc se hlavní kapela mohla pyšnit opravdu dobrou sestavou předkapel. Z českých to byli osvědčení Salamandra a Seven a na poslední chvíli byli ohlášeni také švédští novicové Manimal, kteří, díky nadmíru povedenému debutu „The Darkest Room“, byli pro mě velikým lákadlem. Když se ukázalo, že je koncert vyprodaný a MoR Café bylo už brzy před začátkem slušně zaplněno, nebylo se moc čemu divit.
Celý večer otevírali Seven, které jsem naposled viděla na stejném místě při křtu jejich nové desky. Od té doby kapela posílila své řady novým basákem Thomasem. O jeho hudebních kvalitách není pochyb, musím ale také dodat, že vnesl do kapely docela vtipný estetický prvek. Vzhledem k tomu, že mají s Kirkem prakticky stejný účes, pěkně rámují pódium z obou stran. No nic... Pojďme k hudbě :). Jak už je zvykem, trápil nejen Seven, ale i další předskokany horší zvuk. Bohužel to opět (stejně jako při křtu) nejvíc odnesl zpěv. Jinak ale vystoupení kapely pěkně odsýpalo, Honza Běhunek jako vždy zářil spokojeností a vystříhával své komplikované vyhrávky bez sebemenší námahy. Opět jsem se utvrdila v tom, že mi Seven sedí v roli předskokana mnohem víc, než třeba takoví Interitus.
Salamandra je mi jako předskokan ještě o něco milejší. Tentokrát se mi ale zdálo, že muzikanti nebyli ve své kůži – samozřejmě jsme měli možnost shlédnout kvalitní show, ale byl to prostě standart. Když člověk vidí nějakou kapelu tolikrát, bylo by bláhové očekávat pokaždé nějaké dechberoucí překvapení. Opět trochu zlobil zvuk na úkor zpěvu, ale Ivan se s tím za mikrofonem pral celkem statečně. Skladby na setlistu byly tradičně vybírány z posledních dvou fošen. I lidé v sále se pomalu rozhoupávali k nějaké odezvě. Prostory klubu byly příjemně zaplněny, přesto se nějak nepodařilo vystoupení vygradovat – nevadí, Salamandra všechno dohnala hned na následujících koncertech s italskými Revoltons – o tom ale až v příslušném reportu.
Poté přišla řada na kapelu, na kterou jsem se těšila opravdu maximálně. Švédové Manimal podporovali U.D.O. jako předkapela pouze na dvou koncertech u nás. Tohle miniturné pro ně znamenalo vůbec první výjezd mimo Švédsko. Po jejich neuvěřitelně povedeném debutu jsem se nemohla dočkat jejich živé prezentace. Bez zdržování uznávám – podle mě mělo jejich vystoupení jedinou chybu – bylo moc krátké. Absolutně nechápu, proč obě předchozí kapely dostaly vcelku velký prostor, zatímco Manimal stihli odehrát jen čtyři skladby. Přesto se jim během této krátké chvíle podařilo získat velkou část sálu na svou stranu. Hned na úvod vypálili skvělou „Shadows“. S napětím jsem čekala, jak si povede Sam Nyman, který na albu se svým hlasem vyvádí zajímavé kousky. Když jsem podvědomě čekala, že je nedokáže naživo zopakovat, hodně jsem mu křivdila. Mimo pódium velmi příjemný a usměvavý člověk působil při show přímo démonicky a získal si publikum nejen uhrančivostí, ale také naprosto bezchybným vokálním projevem. Jeho výšky se opravdu zařezávají až do masa. Kapela si vystoupení neuvěřitelně užívala – nakonec, bylo to největší publikum, pro jaké kdy hráli a tak kladnou odezvu určitě nemohli čekat. Z debutu zazněly ještě titulní „The Darkest Room“, „I Am“ a asi největší hitovka „Spinegrinder“, která zaznamenala největší ohlas i mezi lidmi. Nádherná ukázka toho, jak si podmanit plný sál za pár minut, které jsou k dispozici. Skláním se před hudební vyzrálostí těhle nováčků.
Udo Dirkschneider je metalový bůh a ti prostě nestárnou. Ve Zlíně jsme se o tom mohli přesvědčit znovu. U.D.O. naběhli na pódium jako Vichr z hor a stejně tak neúnavně řádili přes hodinu a půl. Opravdu obdivuji neuvěřitelnou energii, kterou v sobě tenhle nepřeslechnutelný zpěvák má. Show otevírala zbrusu nová „The Bogeyman“ z posledního alba. U novinky jsme zůstali i při druhé skladbě – titulní „Dominator“. Poté už přišla řada na osvědčené hity. Setlist byl dobře zvoleným průřezem jak sólové tvorby, tak tvorby Accept. Udo se sice spokojil s důstojným přecházením sem a tam a minimální gestikulací, přesto ho bylo plné pódium. Show odsýpala bez zbytečných řečí a průtahů, nikdo z kapely si nedopřál ani chvilku oddechu, což bylo ke konci dobře poznat na úplně promáčeném oblečení. Když jsem sledovala tuhle smršť, vytanula mi na mysli vzpomínka na show Blaze Bayleyho – tihle postarší pánové jsou si v mnohém podobní. Předně je to zdánlivě nevyčerpatelná energie, ale také radost z hraní a nasazení, což je na show dobře poznat. Všichni přítomní si mohli být jistí, že dostali možná ještě víc, než pro co přišli.
Tohle rozhodně nebyla jen vzpomínka na dávno zašlé zlaté časy legendy – tohle byla živá legenda v plné síle. I když se hlavní protagonista tvářil celou dobu strašně zle, neodpustil si sem tam nějakou tu legrácku – třeba hraní na kytaru hlavou. Zvuk taky konečně vykrystalizoval, takže nic nerušilo dokonalý zážitek. Obzvlášť hodně mě potěšilo zvolnění v podobě skladby „In the Darkness“. Hit střídal hit a ačkoli jsem ten den silně podcenila předchozí odpočinek a pitný režim a ve vedru a nedýchatelném vzduchu klubu mi nebylo nejlépe, stejně jsem prostě nemohla odejít před koncem – přece jsem nemohla přijít o acceptovskou závěrečnou smršť – „Balls to the Wall“, „Burning“, „I´m a Rebel“ a „Fast as a Shark“ pěkně za sebou, jako majestátní tečka za majestátním zážitkem. Občas prostě není nad klasiku.
Playlist: The Bogeyman, Dominator, Independence Day, I Don´t Wanna Be Like You, Thunderball, Mission No. X, Vendetta, In the Darkness, Princess of the Dawn, X-T-C, Infected, Living On the Front Line, Man and Machine, Mastercutor, Animal House, Metal Heart, Holy, Balls to the Wall, Burning, I´m a Rebel, Fast as a Shark
|
