Mladá italská power/thrash metalová kapela Revoltons zřejmě dostala od příbuzensky spjatých Raintime o České republice jen ty nejlepší reference, protože se k nám bez regulérního turné vydali hned na tři koncerty. Ten první z řady Praha-Ostrava-Brno se konal v pražském Exitu. Takové kapely to obecně nemají jednoduché s návštěvností, ale tentokrát se pořadatelům podařil dobrý tah. Díky podpoře Salamandry (na všech třech koncertech) a v Brně i Eagleheart bylo minimálně v domovských městech předkapel o slušnou návštěvu postaráno. Nad Prahou ale pořád visel malý otazník.
Oproti mému očekávání, které bylo podpořeno špatnými zkušenosti z minula, to v Exitu už docela dlouho před začátkem vypadalo, že snad dokonce i někdo přijde. Nakonec návštěvnost překonala i moje nejoptimistější odhady a před začátkem koncertu Salamandry se na parketu vytvořil docela početný dav, pro který už mělo cenu hrát. Salamandra byla pro většinu návštevníků asi větším tahákem, než zahraniční hvězda. Proto dostaly obě kapely k dispozici
stejně dlouhou dobu. Co se Salamandry týče, měla jsem čerstvé srovnání z jejich předskakování U.D.O. ve Zlíně – a pražský koncert rozhodně vítězí na celé čáře. Bylo vidět, že kapela se před „svým“ publikem cítí mnohem lépe. Nebylo kam spěchat, show byla
mnohem uvolněnější a energičtější a sem tam se našel i prostor na nějaké vtípky. Publikum se zjevně bavilo a to včetně členů Revoltons, kteří si se Salamandrou zahráli už na jejich dvou koncertech v Itálii. Tradičně zazněly převážně skladby s poslední desky, až na dvě výjimky z „Great Moravian Elegies“. Na zpěv tentokrát nezůstal Ivan úplně sám – na jednu skladbu ho vystřídala klávesačka Hanka. S předstihem se nám také představil zpěvák Revoltons Andro, který si přišel vystřihnout duet „Breaking the Law“, který samozřejmě diváctvo pořádně rozhýbal. Na závěr show jsme ještě jako nášup dostali ochutnávku v podobě zbrusu nové skladby.
Playlist: Intro, Orion, Dreams of the Fair, War of Evils, Legacy of the Heroes, Eternal Injustice, Everlasting Fame, Blackest Wings, Conquest of Paradise, Atlantis
Po vydařeném vystoupení se bez zdržování začalo chystat pódium a bylo docela napínavé sledovat, kolik diváků zůstane i na Revoltons. I když dav trochu prořídl, nebylo to pořád nijak katastrofální (jak to, obzvlášť v Exitu, bývá dost často i při větších hvězdách), takže to začínalo vypadat, že k nám pánové nevážili dlouhou cestu z Itálie jen tak pro nic za nic. Už začátek předznamenal, jak energické a ohnivé bude celé vystoupení. Revoltons vtrhli na pódium s temperamentem tak vlastním jejich národu a po celou dobu si energickou show získávali pozornost publika. To už od začátku reagovalo velmi vlídně, ačkoli asi málokdo kapelu doopravdy znal. Nejvíc si o pozornost říkal zpěvák Andro. Jeho koncertní proměna byla vskutku magická – před koncertem podle svých vlastních slov „stydlivý“ a tichý chlápek pařil ze všech sil a na pódiu vypadal opravdu výborně. I když bylo vidět, že je kapela před cizím publikem (se kterým během své předchozí kariéry ještě neměla možnost získat víc zkušeností) malinko nervózní, ale i to během pár minut opadlo. Andro s lidmi zdařile komunikoval a jejich řízná muzika většinu přítomných hned rozhýbala, takže nebylo potřeba ani příliš pobízení. Navíc – jeho hlasový rejstřík je přinejmenším fascinující a je napínavé sledovat, do jakých poloh je schopen se zatlačit. Zahrané skladby pocházeli do jedné z poslední fošny „Underwater Bells“ – není se čemu divit. Předně je to určitě nejpovedenější deska z celé diskografie a navíc kapela v posledních letech prošla spoustou změn v sestavě. Z původně prakticky rodinné kapely zbyl pouze Alex Corona, jeho bratr na druhém kytarovém postu byl čerstvě nahrazen Ivanem Odoricem. Asi největší ohlas mezi lidmi vyvolaly očekávaně dvě klipové „The Pure Soul Cry“ a „Death To Leave Eternity“ a závěrečná titulní „Underwater Bells“.
Mě osobně velice potěšila nářezovka „Cybertale“, ačkoli měla naživo upravený refrén (spíš by mě překvapilo, kdyby neměla – ten na desce je tak krkolomný, že byl asi Andro rád, když ho vůbec zazpíval jednou). Jako důkaz svých pěveckých kvalit se pak velice obstojně popasoval s party Bruce Dickinsona v „Flight of Icarus“, což pod pódium přitáhlo i pár lidí navíc, kteří do té doby posedávali u piva. Ačkoli frontman svým magnetizujícím projevem pódiu jasně dominoval, ani zbytek kapely nezůstával nijak v koutě. Alex publikum vytrvale bavil minimálně svými neustálými problémy s kabely, které ho ten večer prostě odmítly poslouchat a zamotávaly se úplně všude a to i na první pohled nemyslitelnými způsoby. Což ho při jeho živém pohybu z jedné strany na druhou chvílemi přivádělo do opravdu zapeklitých situací, kdy je musel přeskakovat, vymotávat z nich druhého kytaristu, podlézat zpěvákovi pod zvednutým stojanem na mikrofon a jako vrchol všeho si dokonce kytaru odpojil :).
Pánové nakonec opoušteli pódium za vřelého (a docela hlasitého) potlesku a dokonce došlo i na vyvolávání a na opakování první skladby (víc jich asi zatím repertoár nové sestavy neskýtá). První zastávka u nás pro ně tedy dopadla velice dobře a navíc před sebou měli vyhlídku většího publika hned následující den, v domovském městě Salamandry...
Playlist: The Pure Soul Cry, Death To Leave Eternity, Berserker, Lady Disease, Cybertale, Flight of Icarus, One And Silence, Rotten Equilibrium, The Last Witch, Underwater Bells
|
