A teď se v tom čert vyznej. Desert Storm jsem si po jejich „Divadle šílenství“ zaškatulkoval v kategorii „brát jen v případě mimořádného hudebního vyhladovění“. S jejich loňskou novinkou „Invaze bláznů“ se něco změnilo. I když paralely na předchozí počin (respektive na jeho vnímání) jsou víc než zřetelné, nelze dezertům upřít, že mají snahu se vyvíjet, nezůstávají na místě a jsou sví. Toto zhodnocení však jen těžko zodpoví otázku, zda je na místě s Desert Storm zahrát „škatule, škatule…“ a přesunout je do jiného boxu.
Pro hovoří fakt, že oproti minulému kolu se na „Invazi bláznů“ najdou přitažlivé hudební nápady. Pro hovoří i skutečnost, že bouřlivákům to hudebně šlape (mluvím i o momentech, které mi svojí strukturou jednoduše nejdou pod nos). Pro by mohla svědčit i neotřelost a ochota jít do rizika nasáváním moderních vlivů. Ovšem (a to je to čertovo dilema) právě tenhle moment se zároveň staví proti. A přihodíme-li do opozitních řad i pro mě nejkontroverznější okamžik desky, totiž specifický vokál Jiřího Gattermayera, jsme zase tam kde jsme byli na začátku.
„Invaze bláznů“ by šla klidně vydat jako klasické elpíčko, na kterém by každá strana desky mohla představovat dvě sice související, ale přece jen odlišné tváře kapely. Melodičtější, přístupnější (snad odkaz lásky k Iron Maiden), tradičnější heavík na straně jedné, na straně druhé modernou nasáklý, porcovaně hrubší výraz. Na jedné straně pohrávání si s atmosférou, na straně druhé nekompromisní úderná řežba. Osobně bych (jaké překvapení ;-) ) důkladněji ohobloval stranu první, kam patří náladová titulka s příjemně archaickým kytarovým mazlením vláčná, zdánlivě „líně“ se převalující přirozeně plynoucí věc, kde se Jirka Gattermayer dokáže více méně zbavit výškového exhibicionismu a kde kooperace dávné přístupnosti a moderní sekané dostává velice sympatickou podobu. Patří sem i nejmelodičtější šlapající heavík „Prachy“, který snadno atakuje až na kostní dřeň. Přechod mezi A-B strukturou představuje „Kakabus“. Ještě patří – zejména díky baladickému úvodu - do atmosféričtější části, ale už mu (především díky pro ucho nesnadným „vytahaným“ vokální linkám) schází ta prvotní přístupnost.
Strana B může být přitažlivá pro ucho, koketující s moderním metalem, sekanými riffy, letmým závanem progrese a thrashe - jak jinak nazvat něco, co neútočí na první signální soustavu, staví na sekaném antiplynulém tempu, rezignuje na přílišnou melodičnost a smrdí netuctovostí, která však bohužel díky své neobjevnosti, strohosti a monotónnosti je v součtu spíš mínusem?
Takže stále nerozhodně. Pokud by o verdiktu měly rozhodnou „nezařazení“, tedy instrumentálka „Půlnoční expres“ a zuřivý cover „Insanity“, dopadli by Desert Storm neslavně. Vzhledem k tomu, že mi dost nevoní Jirkův zpěv, asi jsem si od instrumentálky sliboval příliš mnoho. A ona přitom přesně potvrzuje celkový dojem z desky – občas přitáhne, občas zadrhne – přískokem vpřed… Bylo by nefér nechat čertovské dilema rozseknout závěrečnou „Insanity“, vyzvednuté ze skladu německých Rage. Svojská prezentace je hodně na škodu (především zpěv) a zbavuje originál veškerého kouzla – k některým princeznám se holt nečuchá…
Po „Divadle šílenství“ jsem hůl nelámal a nezlomím jí ani tentokrát (pominu „Insanity“, která by jí spolehlivě naštípla…). Je dobře, že Desert Storm nestojí na místě. Badatelé a pábitelé to nikdy neměli jednoduché a leckdy došli uznání s pořádným zpožděním. Přes veškerý vývoj je verdikt stejný jako minule - uvidíme příště.
|
