Netradiční. Tajemný. Mystický. Zvláštní. Tyto čtyři přívlastky alespoň zběžně vystihují koncert, který se odehrál během mrazivého středečního večera na hradu Točník. Už když bylo anoncováno, že Scott Kelly, kytarista a zpěvák „Neurosis“, zavítá se svým sólovým projektem do Čech, bylo zřejmé, že se bude jednat o něco výjimečného.
Málokterý umělec (a upřímně řečeno mě teď nenapadá nikdo jiný) by se uvolil hrát kdesi na středověkém hradě, kde navíc nemá k dispozici nic z toho, co si obvykle „hudební hvězdy“ žádají. Uvozovky jsou v tomto případě na místě, jelikož hvězdnost oněch osobností je mnohdy značně diskutabilní. Ne tak v případě Scotta: jeho jediným požadavkem bylo hrát na netradičním místě se zvláštní atmosférou.
Cesta na Točník nebyla jednoduchá, tu noc předtím značně přituhlo a i sněhu trochu přibylo. Když jsme dojeli na místo (nejrozumnější bylo vzít auto, protože jinak neměl člověk prakticky žádnou šanci dostat se po koncertu domů), nechali jsme auto stát dole pod hradem a potom se šplhali nahoru do kopce sněhovými závějemi. Musím říct, že to pro mě mělo určitou atmosféru, ač kvůli svému nachlazení jsem občas utrousila poznámku o tom, proč ten koncert nemůže být někde na normálním místě. Nahoře však na nás na starém nádvoří skoro jako odměna čekala ohnivá vatra, která mě na moment myšlenkami přenesla kamsi do středověku. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak to všechno krásně funguje.
Vešli jsme do staré konírny, po které se rozlévalo příjemné teplo (pánové z pořadatelské agentury vytápěli, co to šlo, ale já, věčně zmrzlá, jsem i tak strávila veškerý čas zachumlaná v bundě). Pro příchozí byly připraveny teplé nápoje, polévka či pivko a člověk si opravdu začal připadat jako doma. Lidé se začali postupně scházet a mně došlo, jak jsou vůči Scottovi neuvěřitelně loajální. Oni nepřišli kvůli okázalosti a přezdobené show, přišli se podívat na člověka, ke kterému cítí obdiv, pokoru a respekt.
Středeční večer měl být spojením dvou zajímavých hudebních těles. Nejdříve se nám představil Todd Nesbitt se svým one-man projektem „Unkilled Worker“. Představte si člověka, který si vystačí s akustickou kytarou, svým zpěvem a emocemi, které do něho vkládá. Úlohu neměl snadnou, ale jeho melancholická dojemná hudba dokonale korespondovala s tím, co mělo přijít vzápětí.
Scotta byste si snadno spletli s kdejakým přihlížejícím – obyčejné nevýrazné oblečení, kšiltovka, vousy – možná byste si i řekli, co je tohle za pobudu? A náhle se tahle osoba zvedne a jde si ladit kytaru. Scott je pro mě velice komplikovaná osobnost, ač se snažím sebevíc, nedokážu na něm shledat prakticky nic sympatického. Na pohled působí jako rozervaná bytost, která si od vás snaží držet co největší distanc. A v tom nejspíš tkví jeho kouzlo – v té nedostupnosti – protože jedině tak vám může říct spoustu věcí právě skrze svou hudbu.
Nechci tu ze sebe dělat znalce Kellyho hudby, tím určitě nejsem. Ani bych nebyla schopna vyjmenovat jeho setlist, ale to pro mě není podstatné. Spíše přemýšlím o pocitech, které ve mně koncert zanechal. Viděla jsem člověka, ze kterého upřímnost přímo tryská, viděla jsem člověka, který dokáže „pouhým“ hlasem a akustickou kytarou zhypnotizovat lidi. Viděla jsem člověka, který se potřebuje vypsat ze životních peripetií, z pocitů, emocí, viděla jsem člověka, který se nebojí vzít do rukou elektrickou kytaru a skoro vás nechat ohluchnout. Z Kellyho hlasu se mezi lidi přenášely přímo víry energie a lidi mu to vraceli uznalými potlesky po každé písni. I na přídavek a pár úsměvů se dostalo. Člověk se až podiví, jak se Scottův výraz s jedním malým úsměvem změní, hned působí o něco srdečněji.
Nelze opomenout, že se Scott skoro za každou druhou písní podivoval, jak vůbec tito lidé mohli přijít. Nechápal. Ale jeho fanoušci ano. A proto byl ten večer tak výjimečný.
|
