Dovolte mi na úvod malý test. Když se řekne Mob, dokážete bez kratičkého zaváhání doplnit celý název kapely? Věřím, že pokud jste si někdy čuchli k melodiím, tak určitě ano. A dokážete stejně pohotově vystřelit od pasu název vašeho nejoblíbenějšího alba téhle kapely? Pokud v obou případech zazní ano, blahopřeju k jedničce z občanské metalové nauky za dokonalý všeobecný přehled. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby jste u druhé otázky chvíli v paměti lovit museli. S německými Mob Rules se to totiž má tak, že sice už víc jak desetiletku tvoří dobré power metalové desky, ale spíš než tahouny žánru jsou (a nejspíš i budou) částí stabilní namakané základny a jistotou pro fajnšmekry.
Čekal snad někdo od jejich novinky „Radical Peace“ nějaké vybočení z vytyčeného kursu? Asi těžko. A proč taky? Mob Rules nemají důvod nějak zásadně experimentovat. Od dob, kdy sázeli lehoučké chytlavky v duchu „Rain Song“ (debutové album „Savage Land“) uplynulo kupa vody a klukům z Mob Rules evidentně přibyla kromě zkušeností i nějaká ta jizva na duši. I proto je jejich šesté album vyspělejší, propracovanější a přístupně náročnější. Na „Radical Peace“ Mob Rules potvrdili cestu, se kterou se jim zadařilo na předposledním albu „Ethnolution A.D.“ Co se hudební formy týká, i co se týká koncepce desky. Stále si hrají svůj power metal s výrazným vlivem kláves, ředěný klasickým heavíkem, čerpající ze syrového rockového odkazu a v části desky pohrávající si i s koncepčním dramatem. A je velice sympatické, že jsou sví a nemají potřebu podbízet se implantováním kvanta „moderních“ prvků.
Stěžejním kouskem desky by zřejmě měla být osmnáctiminutová sága „The Oswald File“, poskládaná ze šesti kapitol, věnovaná událostem kolem smrti Lee Harveye Oswalda, vraha (?) J.F. Kennedyho. Barevná věc, využívající autentické komentáře i vír hudebních motivů, střídání výrazů i nálad. Z klavírního poetického intra, přes postupně nabobtnávající náladu až k povedené gradaci s přibroušeným vokálem i pompézním chorálem. Nemůžu se však zbavit dojmu, že přes veškerou snahu o dramatičnost je styl Mob Rules na podobné záležitosti trochu strohý a díky tomu výpravnost „The Oswald File“ zbytečně kolísá a lehce ztrácí napětí. O to údernější (a díky tomu i pro mě podstatnější) jsou „samostatné“ kousky z úvodu desky. V úvodní „Children Of The Flames“ (odkaz na doktora smrti Josefa Mengeleho a jeho experimenty) nabudí Mob Rules všechny své přednosti na maximum – povedená melodie, chytlavý riff, chlapácký vokál Klause Dirkse, šťavnaté klávesy, dramatická instrumentální vyhrávka, dynamický refrén i nečekaný zpomalovací kotrmelec v závěru – jednoznačný hit. „Trial By Fire“, postavená na výborném klávesovém motivu, zvrhlém do razantní sekačky dá pocítit, že i vztek může být hnací emocí kapely a že i přes moderní vlivy si Mob Rules dokáží zachovat svůj feeling. Pompézní klenutou houpačkou „Warchild“ a následnou přímočarou „Astral Hand“ jsou pak vyčerpány všechny podstatné položky desky. Dovětek po Oswaldovi v podobě dvou závěrečných písní se už jeví jen jako standardní ocásek a za úvodním nabuzením docela zaostává.
Nečekám, že by se „Radical Peace“ stalo tou položkou, kterou v souvislosti s Mob Rules využijí masy příznivců jako odpověď na mojí druhou úvodní otázku. Pro ty, kteří mají rádi propracovanou a poctivě zahranou razantní muziku a voní jim třeba Brainstorm, Manticora či Angel Dust jsou Mob Rules se svým šestým zářezem na pažbě skvělou volbou.
|
