Tak, jako je možné spolehnout se na to, že když v lednu napadne sníh, silničáři nám vysvětlí, že na zimu byli připraven, ale sníh je zaskočil, či na to, že naši vyvolení vždycky najdou způsob, jak zabránit snižování svých prebend, tak je možné se spolehnout i na Rebellion. Že ze svého osvědčeného stylu neuhnou ani o píď, že jejich deska bude klasickým soubojem mezi zpěvností a přímočarostí, mezi rychlostí či procítěností sól, otázkou promíchání poměru melodičnosti a razance (a já si ten rýpanec neodpustím, v neposlední řadě i toho, že když s deskou na světlo vylezou hrobníci, tak rebelanti na sebe nenechají dlouho čekat…).
Neb závěrečný díl rebellionovské trilogie (sakra, nezahráli na tuhle strunu už boltendahlovci ;-)? ) „Arise – From Ginnungagap To Ragnarök“ splňuje do puntíku vše, co se dalo očekávat, je svým způsobem zbytečné psát dál. Ti, kteří po Rebellion dobrovolně sáhnou, dostanou přesně to, co chtějí. Ti, kteří po nich sáhnou náhodou a mají zálibu v heavy-power kompozicích s ostrými riffy, nabroušeným (a zase se dá říct klasickým) vokálem, dynamickou rytmikou, občasným klávesovým přimáznutím či odlehčením v podobě ženských vokálů, určitě nebudou zklamaní. A ti, kteří ohrnují nos nad kapelami typu Grave Digger či Iced Earth, případně rádi vypočítávají, kde všude už něco podobného zaslechli, budou mít spolehlivě ohrnuto či spočítáno. Nemůžu a vlastně ani nechci do Rebellion rýpat za nepůvodnost, s tou se v tomhle stylu tak nějak už i počítá. A to i přes to, že občas zní Michael Seifert „jako vejce vejci“ (jak by řekli cimrmani) s Matthew Barlowem, i přes to, že některé kompozice k sobě mají s ledovou zemí zatraceně blízko…
Tak tedy fakta: Odin, Midgard, Asgard, Walhala, Heimdall, Thor… - jak jinak zakončit třídílnou vikingskou výpravu, než ódou na severskou mytologii? Samozřejmě zpracováno s patřičně chytlavými melodiemi, razancí, precizním zvukem i nezbytnou orchestrální pompou. Kladem je skutečnost, že poetické vsuvky dostatečně oživují zaběhlý režim a oživují atmosféru, i to, že sice okrajově, ale přece jen, se dá zaslechnout snaha vyjet z ortodoxních heavíkových či power postupů.
Jako dokonalá ukázka kladů i záporů desky může sloužit „Thor“. Náladová záležitost, dramaticky spojující vše přitažlivé, co na podobné hudbě lze najít – přitažlivost změn tempa, teatrální vokální projev, hrdinskou podmanivost, dostatečně zvýrazněnou pochodovými bicími i ostrým zvukem kytar i orchestrální pompéznost. A zároveň si v závěru kladete otázku, proč musí Rebellion tuhle náladu do nekonečna protahovat.
Prakticky vše, co jsem si od „Arise…“ sliboval, to Rebellion splnili. Rebellion nejsou kapela, od které by se daly čekat jakékoliv změny (zodpovězení otázky, jestli to je dobře, či nikoliv, nechám na vás). Za sebe můžu říct, že přesně to je důvod, proč jsem po Rebellion sáhl. A s nezdůvodnitelnou subjektivností dodávám, že ze všech tří dílů vikingské ságy mě ten poslední bere nejmíň. Ale jen o takový chlup, že bodová stupnice ho není schopna zaznamenat.
|
