Srovnávání této kapely s GAMMA RAY je už trochu nudné, tentokrát se mu ale opravdu vyhnout nelze. Ne proto, že novinky obou kapel vyšly ve stejné době, ani proto, že je spojuje jméno bicmena Daniela Zimmermanna (alespoň v čase nahrávání, nyní už je Danielovým "zaměstnavatelem" pouze Kai Hansen), ale z jiného, mnohem zásadnějšího důvodu. V nedávné recenzi nového alba GAMMA RAY jsem si stěžoval na jeho odosobněný feeling, který mě iritoval víc než obrovská podobnost desky s těmi předešlými a minimální snaha o jakýkoliv posun. Aktuální fošna FREEDOM CALL bohužel také trpí podobným neduhem hlubokých vhledů do minulosti a při jejím poslechu nám postupně vyvstane na mysl snad každá z pěti předešlých desek. Veškerá podobnost má ale tentokrát jeden podstatně odlišný rozměr. Z desky „Legend Of The Shadowking“ je totiž (i přes opakovaní zajetých postupů) cítit, že to kluky baví, že u nahrávání nezývali řemeslnou nudou. Díky této živé energii u mě novinka FREEDOM CALL jasně vítězí, a to především na té základní, posluchačsky lidské rovině.
Předešlá dvě alba FC hodně lidí odsoudilo, já patřím mezi těch pár, kterým se velmi líbila a jak "The Circle Of Life", tak "Dimensions" bych bez váhání napálil 9 bodů. Mnohdy až popová rozjuchanost těchto desek mně vůbec nevadila, jsem naopak toho názoru, že příjemná popová vlezlost má ve skutečnosti ke speed metalu hodně blízko. Bohužel se zdá, že nářky řady fanoušků byly vyslyšeny a nový (koncepčně pojatý) počin má mnohem temnější atmosféru (v rámci kapely, samozřejmě).
Slunečně blahodárný účinek, tak typický pro tuto německou kapelu, na nás ale přece jenom zazáří, a to (nepřekvapivě) u těch nejrychlejších kousků. Na rovinu říkám, že tahle skupinka písní se mi zamlouvá zdaleka nejvíc. Úvodní „Out Of The Ruins“ (kterou fandové na oficiálních stránkách FC zvolili za svoji nejoblíbenější), „Merlin – Legend Of The Past“ (ten refrén!), „Ressurection Day“ (což je zase můj hit) a „Remember!“, to vše je velkolepá a euforicky dokonalá oslava speed metalu! Pozitivní feeling s přesahem, který sálá z těchto songů, nedokáže navodit žádná jiná skupina a FC jsou v tomto ohledu zcela jedineční.
Zbylý obsah už vezmeme postupně. V pořadí druhá „Thunder God“ by mohla být pro kolegy z GAMMA RAY nápovědou, jak přistupovat k heavy metalovému klišé (když už teda musí být). Odpověď není složitá, je to nadhled, který z této písně sálá na tisíc honů a ačkoliv z ní nejsem dvakrát unešenej, proti tomu, co předvedli „hansenovci“, je to prostě pohádka. Trojka „Tears Of Babylon“ patří mezi ty staré známé, už poněkud obehrané skladby a nezachrání ji ani hymnické motivy podporované šlapavou rytmikou. Sotva průměrný song.
„Under The Speell Of The Moon“ představuje první pokus o temnější atmosféru, Chris Bay se pouští do vyloženě hlubokých poloh a výsledek je lepší než předchozí track, bůhvíjaký zázrak to ale také není. Úvodní téma následné „Dark Obsession“ hodně připomíná hlavní motiv z filmu „Musíme si pomáhat“, nálada tedy zůstává pochmurnější, nicméně kvalita se zase o něco zvedne a tato tendence vrcholí v další, po temnotě přímo pojmenované skladbě „The Darkness“. Power gotické riffy (a text, který se nebojí ani slůvka „fuck“) představují kapelu v nečekaně odvázaném světle. Melodie samozřejmě nikam nemizí, naopak na správných místech vystupují na povrch a kontrastním perfekcionizmem nasycují hutný metalový obsah. Této písni tleskám na otevřené scéně!
Oproti tomu německy odříkané intermezzo „Ludwig II. - Prologue“ je příšernost sama a v tu chvíli to vypadá, že se tvůrci FC zbláznili. Tohle je fakt úlet, bohužel braný zcela vážně. Naštěstí nemá dlouhé trvání, představuje vlastně jen jakési intro ke skladbě „The Shadowking“. Hudební plíce této písně ale vydechují pouze další obláčky průměrnosti. Mini trilogii úplně zbytečných skladeb uzavírá kus „Merlin – Requiem“, ve kterém bude nejzajímavější už jednou použitý melodický motiv z „Merlin – Legend Of The Past“, jinak další „nuda v Brně“.
„Kindgom Of Madness“ zase působí jako kopírka BON JOVI a EUROPE (především zpěv se tomu Tempestovu neskutečně podobá), hard rockový odstín s koncertně vytleskávanými vsuvkami neurazí, ale opět příliš nenadchne. Úplný závěr patří irsky rozhopsané „A Perfect Day“, která si z jakéhosi důvodu „vypůjčuje“ popěvkový motiv ze skladby „Mr. Evil“ (album „Dimensions“), jinak je ale celkem „svá“ a především splňuje hlavní účel této kapely, totiž bavit své posluchače.
Tedy...myslel jsem si, že si na této „pracovní náplni“ kluci z FC vždycky zakládali, byli na ni náležitě pyšní a brali ji jako svůj originální copyright. Jenže nová deska můj názor poněkud rozleptala, když typickou veselost zatížila temně pocitovými hokusy pokusy, které se mnohdy nepovedly a z řady písní učinily průměrné, někdy i vyloženě protivné kusy. Speed metal by měl být o pohodě, kdo chce v muzice hledat nějaké zadumané prvky, určitě neposlouchá FREEDOM CALL. Pánové z této kapely by si tenhle fakt měli uvědomit a příště se jako správní speed metaloví ševci více držet svých náladově pozitivních kopyt.
|
