Valentýn s Valem - jak příhodné, už jen ta shoda jmen. HIM uspořádali jako dárek pro fanoušky utajený valentýnský koncert v londýnském klubu The Garage. Po vystoupení v Berlíně, pro změnu utajeném, to byla druhá možnost poslechnout si Valovu lásku v teorii a praxi naživo.
S kamarádkou a maminkou jsme se opět shodly na standardním postupu - nástup ke klubu ne dřív než půl hodiny po otevření dveří a bylo nám to na dvě věci. Čas otevírání byl stanoven na sedmou a když jsme na půl osmou dorazily, vinula se ode dveří londýnské Garáže asi tak čtyřicetimetrová fronta. Musím ovšem podotknout, že to byla fronta dokonale organizovaná a srovnaná, ne jako u nás, kdy fanoušci vytvoří přede dveřmi hlouček, který se rozrůstá a rozrůstá, a když se dveře otevřou, všichni se navzájem málem ušlapou. Tady ne, tady se všichni způsobně zařadí do fronty, což by se u nás v životě nestalo.
Dveře se otevřely a fronta se začala celkem rychle hýbat. Rychlá prohlídka tašek a u většiny příchozích jen kontrola triček, která tentokrát představovala vstupenku na koncert. Ti, kteří žijí mimo Spojené Království, si pak trička vyzvedli u kasy a uvnitř podle libosti buď rovnou oblékli, nebo uklidili do kabelek a tašek.
Doba do začátku koncertu utíkala dost pomalu, ale velmi brzo se objevilo zpestření, u mě v podobě stavu blízko k infarktu, když jsem se otočila a za mnou stál v hloučku přátel chlapec, okolo pětadvaceti let, až nechutně podobný samotnému zpěváku Valovi. Pár vteřin mi trvalo přesvědčit se, že metr ode mě nestojí Mistr sám. Po kratším pozorování ale naše skupinka seznala, že objekt pozorování až tak zajímavý nebude, vzhledem k tomu, že chlapec, vědom si své nápadné podobnosti s Valem, chodil s nosánkem až u stropu a čekal jen na projevy sympatií okolních slečen. V tu chvíli asi cítila největší sympatie moje bota k jeho kotníku. Ale to už se naštěstí v sále zhaslo a hudba z rádia ztichla.
Ozvalo se jakési, asi originální, intro a po dvou minutách nastoupili HIM a spustili stylově skladbu "Like St. Valentine". A musím říct, že brilantně. Přes veškerá očekávání zvládl Valo (nejen) vřískací party ve stejné kvalitě jako na studiové nahrávce, skládám poklonu. Od první chvíle bylo vidět, že písničky z alba "Screamworks" naživo budou fungovat.
Hned během druhé skladby, kterou byla pro změnu klasika "Right Here In My Arms", jsme měli možnost si všimnout, že ač to tak často vypadá, Valo není od publika vůbec odtržený neviditelnou skleněnou stěnou. Uprostřed písničky najednou přestal zpívat, pokynul ostatním muzikantům, ať ztichnou, a jal se řešit jakýsi incident pod pódiem a volat ochranku. Až po pár minutách, kdy se ujistil, že všechno je v pořádku a nikdo není zraněn, kapela pokračovala v hraní, za což si Mistr samozřejmě vysloužil u fanoušků bouřlivé uznání.
I po zbytek šou byly nové kousky rovnoměrně rozmístěné mezi koncertní klasiky jako "Wings Of A Butterfly", "Join Me", "Poison Girl", "Buried Alive By Love" nebo "The Funeral Of Hearts", které publikum vítalo nadšeně, až na jednu z nich (nejsem si bohužel už schopná vzpomenout kterou), fanoušci nepoznali podle úvodní melodie a burácet začali až ve chvíli, kdy Valo začal zpívat. Podle očekávání se nejbouřlivějšího přivítání dostalo skladbě "Join Me", ale ani nové písničky nezůstávaly bez odezvy.
Z novinek zní naživo dost dobře "Heartkiller", ale za suverénně nejlepší osobně považuju "Love, The Hardest Way", která zazněla na konci setu. Dost zklamaná jsem byla ze živého podání "Katherine Wheel", která na albu patří mezi moje nejoblíbenější, ale naživo zněla tak nějak divně, nudně. Další zklamání byla skladba "Scared To Death", na kterou jsem se těšila jako malá holka, a přestože na setlistu její název stál, HIM ji nakonec vynechali.
Ve chvíli, kdy měla přijít zmíněná "Scared To Death" se začal měnit setlist. Po "Wicked Game" následovala "When Love And Death Embrace" a Valo se omluvil, že si musí dát přestávku na cigaretu, protože tady kouřit nesmí, nebude přece porušovat zákon. Garage tedy asi byl první klub, kde Mistr nedostal výjimku. Po pauze přišel přídavek, ovšem ne tři skladby, ale jedna, "The Funeral Of Hearts", která měla původně uzavírat hlavní set. Jako přídavek byly na setlistu uvedeny kousky "And Love Said No", "Love, The Hardest Way" a "When Love And Death Embrace". Ve výsledku pak z uvedených nezazněly "And Love Said No" a "Scared To Death". Věc jsem ovšem pochopila až ve chvíli, kdy jsem se chystala psát tuhle reportáž. Nepodívala jsem se na setlist pozorně - v zápatí stojí drobným písmem "HIM setlist Berlin feb12th 2010"...
Obecně během koncertu Valo mluvil a komunikoval s publikem. Do rohu, kde se ze začátku stala zmíněná nehoda, hodil během vystoupení ještě pár úsměvů a gest a ani mezi jednotlivými skladbami nešetřil vtípky. Škoda jen, snad to bylo špatnou akustikou, snad tím, že Valo huhlá vždycky, ale nerozuměla jsem mu nic než jednu omluvu, že jde chytit dech.
Celkem roztomilý byl fakt, který si asi ne každý uvědomil - že publikum umělo nové texty nazpaměť, přestože většina příchozích dostala nové album až při vstupu do klubu.
HIM v normálním rockovém klubu jsem si tak nějak nedokázala představit, koncert Vala a spol. člověk automaticky vidí ve sportovní hale nebo na hlavním pódiu velkého festivalu. Ale rozhodně to bylo fajn. Vystoupení bylo příjemnější, než co jsem od HIM kdy viděla, a v mém osobním žebříčku se zařadilo na první místo spolu s koncertem z Helldone 2008. Tiše jsem doufala, že by se po koncertě přece jen mohla kapela objevit v klubu a rozdat pár podpisů, ale když mi kamarádka řekla, že na některých finských rádiích proběhly soutěže o vstup na koncert a setkání s kapelou, a optimismus mě opustil - pár vyvolených se setká s muzikanty v zákulisí a ostatní ostrouhají. A tak se i stalo. Asi dvacet minut jsme pak ještě stepovaly před klubem, nakonec jsme to ale vzdaly s tím, že snad příště. Tak snad příště. Třeba bude takových "tajných" koncertů víc...
|
