Gamma Ray jsou zhruba uprostřed svého „To the Metal Tour“ a jelikož jsou mojí velkou slabostí a také s přihlédnutím k tomu, že u nás mají pouze jeden koncert v Praze (kde samozřejmě také nebudu chybět), jsem se rozhodla vypravit se za zážitky k slovenským sousedům. Sestava spolu s Freedom Call a Secret Sphere zněla opravdu slibně a vypadalo to na pořádnou melodickou nálož. Když jsem si navíc zavzpomínala na show Gamma Ray, které jsem už měla možnost vidět, nastupovala jsem na dlouhou cestu vlakem „do ciziny“ opravdu natěšená.
Žiar na Hronom jsem měla možnost navštívit poprvé a na první pohled mě trochu pobavilo, kde že jsem to vystoupila. S potěšením jsem ale mohla konstatovat, že minimálně místo konání je vyhovující. Kolem šesté hodiny se kolem vchodu začala tvořit organizovaná fronta (!) lidí a po opravdu důkladných kontrolách byli fanoušci vpuštěni do kulturního sálu. Jediné, co mě trochu zarazilo, bylo, že si člověk dovnitř nemohl vzít ani pití, které si koupil v předsálí. Hromada lidí tak byla předem odsouzena ke čtyřem hodinám žízně. Taky jsem se trochu obávala zvuku, kvůli kruhovému tvaru sálu.
Už při Secret Sphere se ale jasně ukázalo, že se zvukem nebude nejmenší problém – naopak, ve srovnání s většinou koncertů, na kterých jsem poslední dobou byla, byl až překvapivě čitelný. Italy tak nic nerušilo v tom, aby mohli diváky pořádně rozehřát. Což se jim povedlo. Publikum reagovalo velmi vřele a oceňovalo temperamentní výkon kapely. Ta si to vrchovatě zasloužila – ačkoli jejich desky se pro mě pohybují opravdu jen lehce nad průměrem, jejich koncertní prezentace byla parádní. Frontman Roberto Messina si svým pěveckým výkonem obdiv rozhodně zasloužil a opět dokázal, že Itálie rodí špičkové výškaře. Ačkoli kapela dostala prostor pouze na pět skladeb, přehnala se jako uragán a přízeň lidí si zjevně hodně užívala. Nechci předbíhat, ale zdálo se, že ve velmi dobrém rozpoložení byla ten večer kompletní výprava kapel. Secret Sphere zakončili svůj set vypalovačkou „Dance With the Devil“ z předposlední desky, která jako typická hitovka pořádně rozproudila celý sál, který byl dost slušně naplněn.
Playlist: Stranger in Black, Welcome to the Circus, Legend, Low & Raw, Dance with the Devil
Freedom Call jsou jedna z prvních metalových kapel, co jsem začala poslouchat. Proto je mi záhadou, jaktože byl tohle jejich úplně první koncert, který jsem viděla. Dalším paradoxem je, že se kapela dostala na turné s Gamma Ray díky tomu, že u nich přestal působit společný bubeník Dan Zimmermann, který se po dvanácti letech rozhodl soustředit pouze na jednu kapelu. Po desce „Dimensions“ mi z téhle party začínalo být trochu nevolno, novinka „Legend of the Shadowking“ to naštěstí vrchovatou měrou napravila. Setlist byl také na nových skladbách z velké části postaven a musím uznat, že třeba úvodní „We Are One“ je opravdu dokonale fungující otvírák. Stejnou veselostí, jakou jsou protkaná jejich alba, „trpí“ i koncertní vystoupení, proto je radost sledovat, jak si to tahle banda na pódiu užívá. Obzvlášť Christian Bay měl celou dobu pusu od ucha k uchu a vážně se divím, jak v takhle rozverné náladě zvládal ještě hrát na kytaru a zpívat. Narozdíl od Secret Sphere ale kapela trpěla
horším zvukem, který postihl hlavně vokály. Většina sborových refrénů byla ale v pořádku – no a o ty jde u Freedom Call především. Při dvojici skladeb „Metal Invasion“ a „Warriors“ jsem si připomněla, proč jsem kapelu v minulosti měla v takové oblibě. Ohlas publika byl také vynikající, lidé ochotně posluchali Chriastianovy výzvy a uvolněná atmosféra musela všechny parádně naladit. Už bylo na čase, aby Freedom Call a Gamma Ray udělali společné turné – tohle spojení totiž přináší hodně pozitivní energie.
Playlist: We Are One, United Alliance, Thunder God, Tears of Babylon, Hunting High and Low, Metal Invasion, Warriors, Land of Light, Freedom Call
Celý večer se mezi kapelami příliš nezdržovalo a to se opakovalo i u hlavní hvězdy. Proběhla menší úprava pódia a mohlo se jít na to. Gamma Ray jsou moje úplně nejoblíbenější kapela. Na tenhle post se dostali hlavně díky své koncertní prezentaci – proto jsem očekávala opravdu zážitek s velkým Z. Vystoupení uvedla známá melodie „Welcome“ a jako první jsme mohli slyšet vypalovačku „Gardens of the Sinner“. Už při té bylo jasné, že tahle show nebude mít chybu! Zvuk byl snad ještě lepší než při Secret Sphere a hlavně Kaiův zpěv byl perfektně slyšet. Sice nevím, co v koncertní pauze dělal se svým hlasem, ale jisté je, že můžeme zapomenout na veškeré obavy o stav jeho hlasivek. V takovéhle hlasové formě nebyl už hodně, hodně dlouho a od začátku až do konce dával doslova každý tón, aniž by zanedbával svůj druhý nástroj či komunikaci s fanoušky. Jako obvykle sršel vtipem a rozdával
úsměvy na všechny strany. Kapela mi přišla (i na ně) výjimečně uvolněná a v dobré náladě. Dokonce jsem si vzpomněla na dva rané koncertní záznamy – „Heading for the East“ a „Lust for Life“, což už je pěkná řádka let. Opravdu nemám tušení, jak to Gamma Ray po tolika letech dokážou, ale vypadali, že jim hraní pro fanoušky dělá stejnou radost, jako tenkrát.
I když se začalo osvědčenými hity, prostředek koncertu patřil novinkám – z nového alba jich zaznělo hned pět a i největší odpůrci museli uznat, že na živo věci jako „Deathlands“, „Empathy“ (ta hlavně!), či „Mother Angel“ opravdu fungují – a to víc než dobře. Pár lidí asi trochu naštvalo, že „To the Metal“ nahradila v setlistu „Heavy Metal Universe“, ale dvě oslavné skladby, to už by přeci jen bylo trochu moc. Krásnou vsuvkou byla i pomalá „No Need to Cry“, při které Dirk usedl s akustickou kytarou a sám si odzpíval svůj part, jako poctu svému zesnulému otci. Po téhle dojemné chvíli jsme se zase vrátili do minulosti – na album „Land of the Free“, které bylo ten večer silně zastoupeno čtyřmi kousky. Další parádní vsuvkou bylo Danovo sólo na bicí, které bylo tentokrát v rytmu kankánu. Prvním z vrcholů večera byla (alespoň pro mě) úchvatná „Armageddon“, která má na živo neuvěřitelnou sílu. Kaiovo „Now all you sinners, this is the prophecy...“ mi přivodilo husí kůži, která nezmizela až do konce setu.
A to měl pravý vrchol teprve přijít – s přídavky. Asi nikdy mě nepřestane udivovat, jak OBROVSKÝ rozdíl je v „I Want Out“ v podání Helloween a Gamma Ray. Ve prospěch druhé jmenované pochopitelně. Aby toho nadšení nebylo málo, zazněla i celá „Ride the Sky“, při které jsem Kaie opravdu obdivovala – přestože není ani zdaleka úchvatným zpěvákem, po hodině a půl za mikrofonem vytáhnout takové výšky, které skýtá tenhle nesmrtelný hit, to je kumšt. Na úplný konec pak přišel pravý prototyp všech hitů – „Send Me a Sign“ má totiž tak chytlavý riff, že i kdyby jste si z koncertu nevzali nic jiného, takhle skladba vám zaručeně bude hrát v hlavě celou cestu domů. V koncertech byla vždy hlavní síla Gamma Ray. A tenhle v Žiaru nad Hronom byl výjimečně povedený. Proto věřím, že musel přesvědčit všechny pochybovače, kterým třeba nové album až tak nevoní.
Neúnavné pobíhání po pódiu, srandičky, vstřícnost k publiku a při tom všem bezchybný koncertní výkon – nemám slov. Paráda!
Playlist: Welcome, Gardens of the Sinner, New World Order, Empathy, Deathlands, Fight, Mother Angel, No Need to Cry, The Saviour, Abyss of the Void, Drum Solo, Armageddon, To the Metal, Rebellion in Dreamland, Man on a Mission, I Want Out, Ride the Sky, Send Me a Sign
Po minimální dávce spánku jsem vyrazila zopakovat si zážitek ještě do Bratislavy. Tady se z nějakých záhadných důvodů nepodařilo ani zdaleka naplnit kapacitu PKO, což je rozhodně škoda.
Všechny tři kapely opět podaly výborný výkon, i když se mi zdálo, že Žiar nad Hronom přinesl přeci jen něco opravdu výjimečného. I publikum se mi zdálo trochu mrtvější. To vše je ale pouze ve srovnání s předchozím dnem – když vezmu koncert jako takový, bylo se opět na co dívat a co poslouchat. Znovu hodně pomohl skvělý zvuk a nasazení všech tří zúčastněných. Při Gamma Ray dostalo bratislavské publikum oproti dnu předtím malý bonus – Dan zakončil své bubenické sólo pliváním ohně, za což si vysloužil opravdu hlasitý obdiv. Kapela i druhý den po sobě ukázala, že jejich koncertní forma je doslova famózní a publikum to – soudě podle reakcí – rozhodně poznalo. O mohutný sborový zpěv v refrénech nebyla nouze a závěrečná silná trojka skladeb mě dostala do kolen i druhý den po sobě.
Co dodat? Snad jen, že jestli to nebyla nějaká náhoda a kapele tahle forma vydrží, tak vyprodaná Praha se má rozhodně na co těšit! Myslím, že nás všechny bude pořádně bolet za krkem.
|
