Hodnocení alba „Beta Version“ slovenských Khadaver si dovolím otevřít parodií vtipu o programátorovi, který přijde do prodejny cédéček a položí dotaz, zda nemají nějaké cédéčko od Khadaver. Na odpověď prodavače, že jo, a to konkrétně „Beta Version“, programátor zamumlá, že si radši počká, až to bude odzkoušené…
Pro všechny programátory a jim podobné můžu zahlásit, že jsem si „Beta Version“ odzkoušel a ostrou verzi s napětím vyhlížet nebudu. Ke cti Khadaver nutno přiznat, že příčinou není jejich neumětelství, to u nich nehrozí. Důvodem je jedovaté vyznění nahrávky a depresivní hudební masáž v duchu motta „z blackových hvozdů neúnavní roboti už jdou…“ Blackový skřípot a tuny elektroniky, to jsou momenty, na kterých Khadaver staví. Téhle kombinaci sekunduje i „čistý“ zpěv, který však v součtu je pouhým statistou, vyplňujícím mezery mezi exhibicí elektronického chladu a bodavým vokálem.
Khadaver do svých exhibicí zla vměstnali dostatek povedených melodií i chytlavost vlezlých diskomotivů, z nichž některé snadno prosáknou natrvalo přes šedou kůru do centra paměti, přitom se dokázali vyhnout nebezpečí jednotvárnosti jednotlivých songů (byť celková nálada desky se nese čistě v jedné pocitové rovině). Riziko přílišné přístupnosti zahání nekompromisně „drsným“ (spíš v kontrastu k hudebnímu podkladu než v rámci definice drsnosti) řevem. Čímž sami sebe staví do nezáviděníhodné role nesnadno uchopitelného mlsu pro okrajovou hrstku příznivců, schopných tenhle hybridní (metalově-techno-popový) koláček skousnout. Čeho bude pro jedny málo, toho bude pro ostatní moc a naopak.
Svět řevu, nenávisti, chladu… Studená záležitost, bez špetky lidského citu – jen pod tíhou argumentu, že Sonny v „I, Robot“ byl citlivé stvoření dodávám, že o emoce na „Beta Version“ nouze není (a vyvolává je především do morku kostí zalézající, dráždivě uskřípaný vokál), jen v nich nehledejte ani špetku lidského tepla. Už vlastně samotným bookletem Khadaver charakterizují obsah – jedovatě zelené odosobněné zlo. Mučící nástroj, dovedně křížící chytlavost studeně melodických motivů s jejich strojovou vytrvalostí. A i když ústřední motiv z „Cyber Lust“ (ale vlastně podobně chytlavě-vlezle* působí kterákoliv ze skladeb) se do podvědomě pískaných námětů trvale vkrádá, má hudební dušička uondaně žadoní aspoň po špetce antichemické lidskosti.
* - nehodící se škrtněte
|
