Předpokládám, že ani nenapočítám do toho kulatého čísla, které mi letos naskočí na počítadle letokruhů a nějaký doveda při poslechu prvních tónů dema lovosických Steelfaith (či třeba jen při pohledu na název kapely) prohodí cosi vtipného o vyždímaných klišé. No ano, Steelfaith provozují klasický heavíkospeed. Ve kterém (pokolikáté to vlastně již melduju?) se toho fakt už asi moc vymyslet nedá - leč nemám pocit, že by Steelfaith zrovna o tohle usilovali. Otázka nestojí, jestli je potřeba něco vymýšlet, spíš jak se kapela chopila toho již objeveného. A já můžu s radostí konstatovat, že dobře (a nemyslete si, že dobře znamená za tři…). Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že se jedná o první demo, která z dílny lovosické omladiny vykouklo na svět.
I když Steelfaith nabízejí na ochutnávce své tvorby celkem šest položek, k ochutnání toho podstatného je třeba prokousnout tenkou kůrku k čtyřzásekové chutné střídě. Ta svojí šťavnatou chuť získává (pominu chytlavost melodií, kterou v tomhle stylu považuji za životní nutnost) jednak díky kytarovým honičkám a jednak zásluhou variabilního vokálu zpěvandule Mirky. Díky téhle kombinaci by seznámení se Steelfaith mělo být povinností (abych se přidržel zavedených klišé) pro příznivce spolků Evarest, Samhain či Okrozom a příležitostí pro ostatní fandy pozitivně laděného heavy-power-speedu.
Možná by Steelfaith mohli být vybráni do učebnic metalové psychologie jako zástupce teorie nutné gradace desky. Pěkně schůdek po schůdku se totiž sunou k vrcholu. Předpokládám, že za pointrovskou "Mrtvou nevěstou" se málokterý heavíkář se zalíbením otočí. Obyčejně tuctová záležitost s "poetickým" textem a pozitivním zábleskem v podobě kytarové naháněné. Šlápnutí na paty zavedeným Evarest, a to nejen ve způsobu stavby skladeb, ale i částečně v projevu Mirky, nabízí "Destroyer Of Mind". "Bleeding Heart" s konečně slyšitelným spodkem se vezou na, v minulé skladbě nabuzené, spídové vlně. A i když se přitažlivost skladeb polehoučku zvedá, ještě stále jsou Steelfaith v kategorii jen lehce se vymykajícího průměru. Ovšem v "závěrečné" pecce "Černý svědomí" zahrají na
dramatickou notu tak vydatně (a to po všech stránkách, nejen pestrou strukturou skladby,
variabilním vokálem Mirky, ale i textem, probouzejícím obrazotvornost), že ještě dlouho po doznění vám bude zátylek svírat opojné mrazení.
Pár slov si zaslouží i zmiňovaná kůrka. Příjemné náladové klavírní intro lze brát za přirozenou vstupenku do dění, nijak vybočující ze zaběhlých kolejí. To závěrečná "Fuckin' Merry Christmas" se pro mě stala nejkontroverznějším kouskem. A přiznávám, že mi nejvánočnější z vánočních melodií v rychlo-tvrdo kabátě přišla z počátku poměrně laciná a prvoplánovitá. Snad díky tomu, že mě "Černý svědomí" dokonale postupně rozvolnilo, se z téhle tečky stal vydařený vtípek. Jen bookletové varování "bonus" příště prosím psát ještě větším a tučnějším písmem.
Mínusy? No jasně, zvuk. Když bych už neměl dobré zkušenosti s tím, že i při prvním skoku do vody lze vyvolat zvukovým hábitem radikálně pozitivnější dojem, asi bych nad tím mávnul rukou. Takhle můžu jen dodat, že díky nedostatečné dynamice a "sytosti" zvuku Steelfaith sami sobě krapet hodili klacek pod nohy. Nešť, já věřím, že v dalším kole kromě povedených skladeb a jejich dobrého provedení Steelfaith dotáhnout do finále i zvukovou stránku. A pak by si heavíkoví závisláci mohli spokojeně mnout ruce (no, snesete-li "hodný" zvuk, můžete šudlat pěstičky už nyní). A i když, jak již naznačeno, nic přelomového se na "Steelfaith" nekoná, osobně si Steelfaith dokážu za čas představit ve vybrané smetánce tuzemské heavíkové (neplést s pojmem tancovačkové) elity.
|
