Jakoby si HELLOWEEN albem „The Dark Ride“ přivolali temnou budoucnost a smůlu, která se rozhodla, že přestane šmejdit po horách a zase trochu pošlape dýňové hlavy. V jistém smyslu se vrátila krize z období kolem desky „Chameleon“, tentokrát ovšem s jiným osazenstvem. Takže proti Weikathovi nestál Michael Kiske, ale dvojice Uli Kusch a Roland Grapow, kteří chtěli převzít otěže kapely a přenést její středobod k modernějším trendům. Jenže za Weikatha si stoupnul Grosskopf s Derisem a společně naopak nasměrovali Kusche s Grapowem ke dveřím s nápisem „vyhazov“. Zdravé jádro bylo tedy zachováno, jenže tím automaticky vyvstal problém další. Zbylé členy samozřejmě personální bouře rozhodila a bylo potřeba znovu oživit skomírající ohínek tvůrčí (a vůbec jakékoli) vášně, který byl navíc zalit vydatnou sprchou v podobě těžkého prodejního kolapsu předešlého počinu. Vznik nové desky se tak ocitnul pod nepříjemně mixovaným tlakem vydavatelské firmy, personální absence a celkové ztráty identity.
Michael Weikath velmi usiloval o Henjo Richtera z GAMMA RAY, lobboval v tomto ohledu jako ropný manažer a Richterův souhlas bral v podstatě jako samozřejmost. Musím se přiznat, že mě tenhle namachrovanej Weikathův přístup dost sral, ale nejsem tady v roli soudce, takže si to nechám pro sebe. Každopádně byl na světě další vydatný podnět k napětí mezi Weikathem a Hansenem, který prý na Richtera netlačil, jen do jeho rozhodování vnesl přání, aby „bylo čisté“. To na Henja zřejmě zapůsobilo a tak se nakonec na Weikiho vybodnul. Na holičkách ho ale nenechal Sascha Gerstner z FREEDOM CALL, takže jediné co zbývalo, bylo obsazení pozice bicmena.
To se ale ukázalo být velkým problémem, dokonce takovým, že ani po vydání desky „Rabbit...“ HELLOWEEN žádného oficiálního bubeníka pořád neměli. Původně najatý Mark Cross stihnul nahrát pouhé dva songy, než onemocněl svinskou mononukleózou. Zbylé skladby tak rychle namlátil Mike Dee z MOTÖRHEAD a s bonusama vypomohl Stefan Schwarzmann.
I nepříliš angažovaný fanoušek by se tenkrát mohl dovtípit, jakáže bude odpověď na hádanku hudebního směřování nové placky. Nápověda zase leží v minulosti, která se znovu opakuje, jen si za album „Chameleon“ musíme dosadit „The Dark Ride“ a za „Master Of The Rings“ dnes probíranou fošnu. Návrat ke kořenům byl jasným cílem sběratelů peněz z Nuclear Blast a my se tak můžeme jenom dohadovat, do jaké míry to byl také cíl samotných členů. Podle Weikathových slov velmi dobrovolný, hned v úvodním opusu „Just A Little Sign“ každopádně můžeme vyčíst až příliš sluchatou sázku na konzervativní fandovskou jistotu...
Jenže i přesto je to paráda! Vzpomínám si, jak na mě tahle návnada zabrala při prvním poslechu v době vydání alba. Okamžitě jsem měl hubu od ucha k uchu a nějakou vlezlost jsem vůbec neřešil. A v tomhle stavu jsem i dnes. Tahle pecka mě prostě bere a můžu si ji pouštět pořád dokola. Autorem skladby je překvapivě Deris, který se do tvůrce rychlých tónů vtělil znamenitě a skoro to vypadá, že nikdy nic jiného než speed neskládal. Další Derisovky na albu už nesou jeho mnohem typičtější otisk, bohužel zrovna ne ten z nejvydařenějších, a tak ani „Never Be A Star“, ani „Back Aganist The Wall“ k bůhvíjakým skvostům nepatří. Polobaladická „Don't Stop Being Crazy“ už je o něco chutnější kafe a patří k tomu lepšímu, co tahle ujetě nazvaná deska nabízí. (Původně se album mělo jmenovat "All About Evil", současný titul vymyslel Weikath, když se mu zdálo, že vhodně vystihuje poněkud neuchopitelnou situaci v kapele a zároveň se ji tímto názvem snažil trochu odlehčit.)
Do skladatelského procesu se tradičně zapojil i nováček. Gerstnerovky „Open Your Life“, „Sun For The World“ i „Listen To The Fly“ přinášejí svěží vítr do dýňových plachet a všechny jsou třpytivou ozdobou nové desky.
Ani Markus Grosskopf nezůstal stranou a obrovsky překvapil, neboť i jeho série tří skladeb je úchvatná! Ať už je to příjemně výbušná „Liar“ nebo moudře nazvaná „Hell Was Made In Heaven“, která je (i díky parádnímu refrénu, který Derisovi sednul jako prdel na mísu) jedním z vrcholů desky. Neméně zdařilá „Far Away“ je sice uvedena jako bonus, nicméně v oficiálním tracklistu normálně figuruje, a tak z ní můžou mít radost - kromě neustále zvýhodňovaných Japonců - i obyvatelé zbytku planety.
Ať už jsou lidské pohnutky Michaela Weikatha jakékoli, ty umělecké jsou prostě par excellance a jeho pecka „The Tune“ je dalším vrcholem desky. Úžasně energická hymna, ze které není ani trochu znát, že by vzniku alba předcházely nějaké potíže. Tuto pohodu Michael potvrdí i v další perle „Do You Feel Good“ s nádherným, stupnicově vygradovaným sólem.
Jestliže Derisova „Just A Little Sign“ nese jasné znaky Weikathovy skladatelské školy, tak v závěru alba se zase učitel nechal inspirovat svým žákem a „Nothing To Say“ jakoby celá vypadla z Andiho pera. Michael vyměnil rychlé tóny za ty středně houpavé a dokázal, že když chce, tak může :-). Přesto tato skladba neční výš, než je lepší průměr, když na svoji více než osmiminutovou stopáž nabízí příliš málo poutavých nápadů. A tak je dobře, že se Weiki na další desce vrátil zpět k osvědčeným postupům.
Je obdivuhodné, jakou pozitivní hudbu dokázali členové HELLOWEEN vyloudit z marastu, ve kterém vznikala a ačkoli „králík“ nepředstavuje žádnou revoluci, jeho kvalita je více než slušná. A navíc se opět potvrdilo staré známé pořekadlo, které praví, že vše zlé je k něčemu dobré. Takže zatímco se Uli Kusch s Rolandem Grapowem nadechli k dalším a neméně úžasným výkonům ve své nové kapele MASTERPLAN, „weikathovci“ nezůstávali pozadu a teprve sbírali sílu do let budoucích, které měly být skutečně velkolepé!
P.S.: Na album "Keeper Of The Seven Keys: The Legacy" už kolegové recenzi udělali, takže k ní přikládám pouze komentář a příští týden se vrhneme na zatím poslední oficiální řadovku, desku "Gambling With The Devil".
|
