Kdyby neexistoval absolutní řád, jak bychom poznali, že prožíváme chaos? Anebo také: není náhodou schopnost zaznamenat chaos sama o sobě důkazem existence nějakého vyššího a dokonale logického řádu, který nám ve skutečnosti dovoluje se z toho všeho nezbláznit? Kde ale např. v hudební oblasti přesně leží hranice mezi úmyslnou disharmonií a samoúčelným souzvukem několika psychedelických tónů? Jaktože pro někoho začíná být hudba uměním teprve v momentě, kde pro jiného dávno ztratila jakoukoli přitažlivost? Takové otázky jsem si pokládal u poslechu argentiského tělesa AUVERNIA, když jsem se snažil alespoň trochu pochopit jejich freneticky nářezovou muziku.
Takhle hluboká a nelineární progrese mě většinou nechává sebeobranně chladným, tentokrát jsem ale sebral odvahu a přece jenom nahlédnul. A to z jednoho prozaického důvodu, kterým byl speed metal. Ten totiž z téhle masakrální hudební nálože občas vykoukne a náhle všemu dodá úplně jinou příchuť. Právě tenhle rychlý žánr se pro mě stal záchytným bodem (neboli řádem), kterého jsem se čapnul, s vypětím všech sil se snažil udržet a alespoň trochu vstřebat okolní šílenství, které nezřídka zavane i symfonickým black metalem, mnohem častěji je to ale prostě jenom shluk neorganických melodií, které vypadají jako výplod fantazie zhuleného neurotika. Nebo ne?
Právě díky poskrovným, ale alespoň NĚJAKÝM ostrůvkům naprosto vzletných melodií jsem se v tomhle argentinském psycho cirkuse začal po čase orientovat a v původně nečitelných konturách rozpoznávat čím dál smysluplnější skladatelské tvary. Sice to pořád neznamenalo, že bych se z toho začal náhle stavět na hlavu, na to pro mě bude tahle hudba vždycky moc progresivní, to už je ale čistě můj problém. AUVERNIA může být totiž ideálním vysvobozením pro všechny, kteří se nechtějí vzdát speed metalové odnože, ale přitom v ní zoufale postrádají nějaké zpestření či nadžánrové oživení.
Pro větší přiblížení hudební stránky věci bude nejlepší sáhnout k některým asociacím, které mě během poslechu vylézaly na povrch z šedé kůry mozkové. Nejednou se mi např. připomnělo jméno českých FORGOTTEN SILENCE někde z období alba „Senyaan“, jindy to zase byli death metaloví kmeti HYPOCRISY nebo blackoví atmosférici DIMMU BORGIR. Vztah těchto kapel k power speed metalu je samozřejmě asi takový, jako je vztah pražských holubů k sochám na Karlově mostě, AUVERNIA to ale nějakým záhadným způsobem dokázala celkem solidně skloubit dohromady a žánrová směsice uvedených interpretů (u FORGOTTEN SILENCE samozřejmě více než pestrá) postavená na základním, power speed metalovém kameni zde působí velmi atraktivním dojmem.
Podrobně popisovat jednotlivé opusy je myslím díky výše uvedenému zbytečné, tohle se prostě musí slyšet. Závěr alba ovšem nabízí dvě coververze a u první z nich se prostě nelze nezastavit. Předělávky písní bývají u většiny interpretů nezajímavé, když pouze frigidně zkopírují jejich předlohu a ze své osobitosti nepřidají vůbec nic. Takové covery nemají minimální smysl. Jak to udělat, aby to smysl mělo, učí AUVERNIA v předělávce skladby „Blue Blood“ od skupiny X-JAPAN. Argentinci původní strukturu tohoto songu zcela osvěžili svým aktivním přístupem a v kombinaci s moderním soundem stvořili klenot, který převyšuje originál o několik levelů zábavnosti. Speed metal zde prezentovaný je čistokrevnou esencí tohoto žánru, orgastický vrchol jedoucí nadsvětelnou rychlostí, kterou by mohli závidět i samotní DRAGONFORCE. Geniální předělávka! Druhý cover „Show Must Go On“ od QUEEN oproti tomu kromě rockovějšího přístupu (a závěrečného zrychlení) nepřináší nic nového a je tedy celkem zbytečný.
Zbytečný ale určitě není poslech tohoto alba, které je ve své (zdánlivé) chaotičnosti natolik zajímavé a hlavně neotřelé, že má potenciál strhnout i konzervativní posluchače, kteří v muzice oproti zběsilému progresu upřednostňují spíše klidný řád. V mém případě to vyšlo na velmi slušné hodnocení, progresivci si mohou přičíst klidně bod až dva navíc.
|
