Že by na východě Čech začínala tikat bomba? Přiznám se, že když jsem zaslechl poprvé zprávu o transformaci kapely Navar do novodobých Sebastien, překvapilo mě to. Když jsem poprvé viděl vystajlované fotky Sebastien, vyděsilo mě to. Když jsem slyšel první nahrávky Sebastien, nenadchlo mě to. Když jsem se dozvědělo o tom, že na přelomu minulého a tohoto roku Sebastien vyrazili na Slovensko do studia Rolanda Grapowa nahrávat své debutové album, říkal jsem si, tak to je dobrý, nicméně mé nadšení brzdil fakt, že Sebastien nejsou první ani poslední tuzemskou kapelou, která v poslední době nabrala směr východ. Ovšem když jsem poslouchal nadšený příval slov z úst tahouna Sebastien Jirky Raina (ex-Navar), sledoval jeho odhodlání a zápal, se kterým líčil nejen zážitky z Rolandova studia, ale hlavně nejbližší plány kapely, které se (zdá se) začínají pomalu zhmotňovat, myslím, že úvodní větu nelze brát na lehkou váhu. I když všechna sebastiení tajemství nejsou v následujícím polomonologu-polorozhovoru úplně odhalena, na rozdíl od Cimrmanova Smrťáka můžu alespoň naznačovat ;-). Povídání s Jirkou odstartovalo pár (pro mě hodně překvapivých) ukázek z chystané desky, která vzniká pod dohledem samotného Rolanda Grapowa.
Překvapuje mě tvůj zpěv. Tohle není přece tvůj přirozený hlas, tohle je hrozně tvrdé, agresivní.
To je jenom technika, kterou mi ukázal ve studiu Roland. Tón se vytváří v krku trochu jinde, nepoužíváš přirozený hlas, ale nakřápneš si ho, je to jen o technice, kterou jsem neznal. Ani to není nijak vyčerpávající, celý den se dá takhle zpívat.
Určitě bych v tom nehledal cokoliv od Navaru.
Než jsem začal sám zpívat tímhle způsobem, vůbec jsem netušil, že to jde, vždycky jsem si říkal: jo dobrý, tenhle zpěvák má „chraplák“, ale ono se to dá všechno nahnat. Roland má hlas hlubší než já, ale vytáhne i kiskeovský výšky, protože ho právě Kiske naučil, jak to udělat. Jsou to věci, na který bych sám v životě nepřišel. Máme asi třičtvrtě hodiny videozáznamu (Roland nás s kamerou pustil všude) a až ho sestříháme, bude na něm krásně vidět, jak se ta která skladba postupně vyvíjela. Každé sloky nebo refrénu jsme dělali šest verzí a tu poslední jsme vždycky chtěli zkusit co nejagresivněji. No a ono to vždycky znělo nejlíp (smích). Ale jsou samozřejmě skladby, do kterých by se to nehodilo, takže ne všechno je nazpívané takhle. Deska bude tím pestřejší, když se hlasové techniky budou střídat. Když jsem chodil na hodiny zpěvu, dostával jsem rady, jako že nesmím jíst oříšky a tak podobně… Roland se jen smál, prý: „Jorn (Lande) si dá pytlík oříšků a pár piv, jde zpívat a je to božský“. Tak jsem to udělal úplně stejně a ono to jde. A ještě máš ten hlas rockovější. Na operní zpěv ti asi ořechy a pivo moc nepomůžou, ale na ten agresivnější je to v pohodě. Když jsme s Navarem nahrávali „1621“, tak jsem měl s sebou ve studiu tabletky Homeovox a k pití Vincentku a jen jsem něco nazpíval, hned jsem ten hnus upíjel (smích). Tady jsem měl láhev Zlatého Bažanta a výsledek je daleko lepší. Je to i zkušenostmi, prakticky veškeré mýty, kterých jsme se v hudbě drželi, nám Roland zbořil. Třeba ladění kytar, techniky hry, techniky zpěvu, ale i samo skládání, kompozice a opakování motivů, atd. Jsou to jemné aranžérské nuance, které výsledek oživí a zprofesionalizují. Ve skladbách jsme měli takové školácké struktury a Roland nám je narušoval. Ne moc, ne často, ale vždycky ku prospěchu věci. Je zkrátka producent v tom nejlepším slova smyslu. Udělal z nás jinou kapelu, hlavně ve smyslu chápání muziky. Jsou věci, na který bychom sami přicházeli ještě několik let a on je do nás nahustil během čtrnácti dnů.
Jak vlastně spolupráce s Rolandem vznikla?
Při přípravě materiálu na novou desku jsme Rolandovi poslali odkaz na nějaké skladby, asi se mu zalíbily - normálně produkuje spíš tvrdší muziku, než sám dělá s Masterplan – a domluvili jsme se. Já jsem už kdysi dávno obepisoval nějaké muzikanty kvůli hraní. Ptal jsem se docela naivně, jestli by nebylo možné s nimi něco podniknout, když přijedou do Čech. No a Roland byl jeden z mála, kteří mi hned odpověděli. Náš nový materiál je jinde, než bylo navarovská deska „1621“, skladatelsky jsme dospěli a byla by škoda výsledek zabít zvukem. Rádi bychom zkusili vystrčit růžky i někam jinam, než jen do Čech, natolik tomu materiálu věříme, ale toho nedocílíš se zvukem z regionálního studia. Tak jsme si vybrali Saschu Paetha a Rolanda Grapowa. Ondrovi (Pecinovi, kytaristovi Sebastien) se líbil Sascha, jehož zvuk je přirozenější, já jsem byl od začátku spíš pro Rolanda, Saschův zvuk mi nepřijde tak moderní, Rolandovy produkce mají větší drive a myslel jsem, že k naší hudbě by se hodil víc on, proto jsem ho kontaktoval jako prvního. Roland mi odpověděl, že si nás poslechl a že bychom se mohli domluvit, přišly maily plné smajlíků, velice přátelské. Já jsem mu původně psal úplně s posvátnou úctou, jako nějakému bohovi (smích). Domluvili jsme termín, připravili všechno, co bylo potřeba, dohodli si u něj bydlení a nahrávání pak proběhlo v naprostém klidu. Pořád jsem trnul hrůzou, že se něco podělá, uvěřil jsem, až když jsme seděli ve vlaku a opravdu jeli na Slovensko. Už proto, že jsme tomu dělali reklamu by bylo trapný, kdyby to nevyšlo, my nakonec točili někde doma ve sklepě a nahrávka by zněla jako ty staré. Chce to dvě věci: umět trochu jazyk a bejt drzej. Pak jde všechno!
Paetha jste nijak nekontaktovali?
Ne, nakonec ne. Jak už jsem říkal, chtěl jsem radši k Rolandovi. I z praktického hlediska je jednodušší a levnější jet na Slovensko, než někam do Německa. Takže jakmile Roland kývnul, už jsme neřešili nikoho jiného.
Kdo vlastně byl v tom zmíněném seznamu potenciálních hostí?
Úplně všichni (smích). Celý nápad odstartovala myšlenka, že i když natočíme desku u známého producenta, jsme pořád jen malá kapela z Čech, a nikdo o nás neví. Vlastně z tuzemska každý zná jen Gotta. Dokonce i Roland měl jeho desku a pořád si německy zpíval „Včelku Máju“ (smích), ale třeba Arakain nebo Kreyson v životě neslyšel. Proto jsem chtěl ještě nějaké slavné jméno, které by nám pomohlo desku zpopularizovat. S Ondrou jsme napsali seznam asi šedesáti jmen zpěváků, zpěvaček a kytaristů a všechny jsme je obeslali. Původně byla na seznamu i česká jména, ale nakonec asi verzi v češtině točit nebudeme, takže Češi odpadli. První, kdo se mi ozval, byl management Paula Rodgerse, druhý pak management Joe Lynn Turnera, dále Roy Khan z Kamelot osobně, že sice musí odmítnout, ale přeje nám hodně štěstí, prý jsme u Grapowa v dobrých rukou. To samé Tony Martin ze Sabbathů, že teď nemá čas, …znáš tyhle fráze, i tak jsem byl rád, že vůbec zareagovali. Pak ale začaly přicházet pozitivní ohlasy. Úplně první byl Mike DiMeo, pak Fabio Lione - tomu jsem odpověděl až druhý den, celý večer jsem to rozdýchával (smích), protože Fabio psal hodně nadšeně, že se mu líbí kvalita našeho materiálu a i když to běžně nedělá, chtěl by být součástí téhle desky. To zahřeje u srdce. Pak se ozval Doogie White a Apollo Papathanasio plus ještě jeden kytarista, jehož jméno jsme ale zatím nezveřejnili, takže musím udržet tajemství.
A máš představu, že bys tohle někdy realizoval, byť třeba jen s jedním z hostů, i naživo?
Nebylo by to marný, ale zatím si neumím představit, jak to prakticky provést. Možná by nám s tím pak mohl i finančně pomoct label… Máme totiž přes Fabia a Rolanda naději, že se desky ujme zahraniční vydavatelství, něco už je rozjednáno, ale radši nebudu konkrétní, abych to nezakřikl. Roland se pro naše album nadchl, psal dokonce, blázen jeden, i Kiskemu, že je to lepší než Avantasia (smích), jestli si nechce zazpívat. Zatím to nedopadlo, Michael se ještě rozhoduje, ale já už mu stejně ani nemám co nabídnout (smích). Party jsou rozebrány, musel by tam dělat jen nějaké křoví (smích). Ještě jsem neřekl, že se asi měsíc po všech ostatních ozvala i Amanda Somerville! Domluvili jsme se a bude poslední třešničkou na dortu Sebastieního debutu… Dělá mi hroznou radost, že se takovým lidem líbí naše práce. Mám teď v hlavě projekt, který se pokusím co nejdřív realizovat a nabídnout ho jednomu z těch zpěváků, se kterými jsem spolupracoval. Je super, že už vědí, kdo jsem, otevírají se tak možnosti do budoucna…
A nestálo by za to zkusit realizovat živá vystoupení alespoň tak, že by se hostovských partů ujal někdo z domácí scény?
Nevím… Na živých vystoupeních budeme muset celkově hodně zapracovat. Chystáme se obměnit sestavu. Protože jsem objevil nové možnosti a rejstříky svého zpěvu, přemýšlím o tom, že odložím kytaru. Dělat obojí na 100% bych asi nezvládal… Tím se rozšiřují možnosti naší show. Možná časem vezmeme ještě jednoho kytaristu. Přemýšlíme i o tom, že bychom vzali dvě sboristky. Hlavně, hosté v těch písničkách zpívají většinou jen jednu sloku a část refrénu, naživo nutně nemusí jít o duety. Živě totiž chceme být pořád kapela, ne koncertující projekt. Ti hosté jsou hlavně způsob, jak zviditelnit debut, ukázat světu že existujeme, …nenašel jsem lepší a jednodušší způsob jak se v těch tisících podobných kapel zviditelnit, než přes známá jména. Nicméně jsem v kontaktu třeba s Láďou Křížkem, zkusil bych možná poprosit jeho, ale určitě maximálně na nějaký speciální koncert.
Stejně se nemůžu zbavit dojmu, že Sebastien tlačíš právě do stylu zmíněné Avantasie.
Jasně, ono to k tomu trošku spěje, ale Rolandovi se ten náš nápad líbí a my jsme se rozhodli pana producenta poslouchat (smích). Víme, že se nám podařilo napsat silný materiál, ale kdybychom nevyužili hosty, koho bude ta deska zajímat? Zůstali bysme v undergroundu. Takhle se k naší hudbě dostanou lidi, kteří poslouchají všechny ty zpěváky a jejich kapely. Vím, že fanoušky hostů zaujme především ten jejich favorit, ale stále věřím, že trocha zájmu padne i na nás. Jsou pro nás do začátku skvělou reklamou.
Nemáš strach z toho, že se Sebastien dostane do nějakého spodního patra a všichni na tom budou vidět jen hosty?
Pořád je to šance, že se lidem zalíbí naše nápady a muzika, třeba si někdo z nich oblíbí i můj hlas a třeba dvacet procent z těch, kteří album uslyší, se stane fanoušky Sebastien. I to by přece byla bomba! A bez hostů bychom ani neměli šanci tyhle lidi oslovit, nikdy by se o nás nedozvěděli. Pokud vyjde to vydavatelství, s nímž jednáme, mohla by naše deska mít celosvětovou distribuci. Tohle všechno by nám ještě nedávno znělo jako z říše snů (smích).
Předpokládám, že zážitků z Rolandova studia budeš mít na několik rozhovorů…
Rozhodně, kolik máš času (smích)? Roland se vůbec nevidí jako hvězda, líčil nám všechny možné svoje zážitky, měl chuť nám předat všechny svoje zkušenosti, Když měl takovou důvěrnější chvilku, tak říkal, že je mu padesát, nemá vlastní děti a tak je rád, že může něco předat nám mladším. Proto se v poslední době věnuje producenství. Když jsme k němu přijeli, tak byl zarostlej, vousatej, vůbec se nechtěl fotit, že prý až se zkulturní. Byl od začátku strašně fajn. V Čechách jsme ve studiích vlastně nikdy nezažili klasického producenta. Tenhle chlap byl čtrnáct dní pořád s náma, bydleli jsme u něj doma, on spal ve vedlejším pokoji. Když jsem třeba nahrával kytaru, tak po nás myl nádobí, abych neměl změklý prsty a líp se mi hrálo. Jezdili jsme spolu na nákupy, chodili jsme na pivo. A při práci, kdykoliv se něco zadrhlo, třeba nějaký sólo, tak k tomu vždycky přistupoval konstruktivně, s úsměvem, cítili jsme se jako někde u kamaráda a nahrávání šlo díky tomu úplně samo. Pořád dělal nějaký kravinky a vtipkoval. Bavili jsme se o všem možném, i o dost osobních věcech a hodně jsme se sblížili…
(pokračování zítra)...
|
