Předpokládám, že zážitků z Rolandova studia budeš mít na několik rozhovorů…
Rozhodně, kolik máš času (smích)? Roland se vůbec nevidí jako hvězda, líčil nám všechny možné svoje zážitky, měl chuť nám předat všechny svoje zkušenosti, Když měl takovou důvěrnější chvilku, tak říkal, že je mu padesát, nemá vlastní děti a tak je rád, že může něco předat nám mladším. Proto se v poslední době věnuje producenství. Když jsme k němu přijeli, tak byl zarostlej, vousatej, vůbec se nechtěl fotit, že prý až se zkulturní. Byl od začátku strašně fajn. V Čechách jsme ve studiích vlastně nikdy nezažili klasického producenta. Tenhle chlap byl čtrnáct dní pořád s náma, bydleli jsme u něj doma, on spal ve vedlejším pokoji. Když jsem třeba nahrával kytaru, tak po nás myl nádobí, abych neměl změklý prsty a líp se mi hrálo. Jezdili jsme spolu na nákupy, chodili jsme na pivo. A při práci, kdykoliv se něco zadrhlo, třeba nějaký sólo, tak k tomu vždycky přistupoval konstruktivně, s úsměvem, cítili jsme se jako někde u kamaráda a nahrávání šlo díky tomu úplně samo. Pořád dělal nějaký kravinky a vtipkoval. Bavili jsme se o všem možném, i o dost osobních věcech a hodně jsme se sblížili…
Práce s ním byla naprosto úžasná. Většinou se nahrávalo přes půlnoc, mezi šestou - osmou se otvíral první Zlatý bažant, člověk se na to pivo každej den už docela těšil. Dozvěděli jsme se, jak už jsem říkal, hromadu věcí, které jsem za jedenáct let, co dělám muziku, vůbec netušil. Myslím, že nejsem úplně nejhorší kytarista (sedm let jsem byl učitelem hry na kytaru), vybral jsem si jednoduchou skladbu, na který jsem se chtěl rozehrát. Zahraju první dva akordy: „tý-dý“ a Roland: „ne, blbě, jak to hraješ, vždyť ti to nezní!“ (smích). První kytarový den jsem byl vážně jako zpráskanej pes! Musel jsem kytaru držet v klasickém sedu, mít ji vyváženou. Vždycky mi všichni říkali, že když chceš, aby zvuk měl energii, musíš do toho řezat, vždyť jsi, sakra, rocker (smích)! A Roland říkal „ne, já hraju jako dítě, jemně“. Člověk se musel úplně přeškolit, naučit se, jak na kytaru vlastně sáhnout a pak to najednou šlo. Navíc se všechny kytary nahrávaly do sterea ne klasicky dvě, ale čtyři, takže, pokud chceš mít masivní hradbu kytar, musíš všechno zahrát čtyřikrát na chlup stejně, a proto strašně záleží na tom jemném dotahování. Byla to obrovská škola.
Baskytara to bylo to samé, všechno se nahrávalo jemně, bez řezání, měli jsme k dispozici basu, na kterou se točily všechny desky Masterplan. Pro Petra (Kovačku, baskytaristu Sebastien) to byla taky obrovská škola…
Nejvíc jsem se bál bicích, protože brácha je lenoch (smích) a přípravě nevěnoval tolik času, kolik bych si představoval… Ale nakonec všechno zahrál skvěle – i Roland ho chválil. Bicí se totiž točili samozřejmě jako první a já měl strach, že přijedeme a hned první den bude průser a před Grapowem budeme za blbce. Naštěstí ze sebe Radek (Rain, bubeník Sebastien) vyždímal úplně všechno a první dojem zachránil…
Klávesy jsme nakonec použili z midi a se zpěvy Roland hodně pomáhal. Sám si, pokud vím, nazpívával svoje sólovky, má dobrý hlas a hlavně využívá spoustu technik.... Původně byly zpěvy dané, jenže on nám ukázal klíč ke skládání melodií. Zase jsme byli jak školáci (smích) - když začínala skladba třeba akordem H, zpěvovou linku jsem téměř vždycky začal tónem H. Rollo poradil, ať zpívám v harmonii k doprovodu. Zní to daleko líp, zpěv má vlastní prostor a není na doprovodu závislý. No jo, nejgeniálnější myšlenky bývají TAKHLE jednoduchý (smích)! Všechny skladby, které jsme měli připravené, byly podle starého klíče, kam akord - tam hlas, takže jsme je ve studiu všechny předělávali. Ze spousty partů, které jsem měl vymyšlené jako harmonii, se udělaly hlavní linky a naopak. Já teď ani nevím, jak bude polovina skladeb vlastně znít, protože si to nepamatuju, pracovali jsme rychle, jednu písničku za druhou (smích). Hodně se taky stříhalo a kopírovalo. Nahraješ a nazpíváš určitý part (třeba refrén) jen jednou a pak ho jako puzzle dosazuješ tam, kam všude ve skladbě patří. Viděl jsem Jornovy hlasy nahrané pro novou desku Masterplan - tam jsou desítky různých variant a z toho je po kousíčkách sestříhána finální verze. My jsme pracovali podobně.
Když máš takhle těch x-variant, kdo měl hlavní slovo při výběru té finální?
V podstatě producent. Roland říkal, že i Jorn mu důvěřuje a při vybírání a editaci už ani sám nebývá. Lande ale všechno nazpívá dobře (smích), takže je na výběr z dvaceti skvělých verzí, z toho se jedna použije a je to.U normálních lidí je to tak, že se vždycky najde nějaká faleš, nebo intonační nejistota a tam lze pak udělat střih a použít jinou verzi. Stejně se dělají i bicí. Člověk není stroj, někdy není úder úplně přesně do metronomu, takže se srovná, nebo se vystřihne celá nepovedená pasáž a zkopíruje se z jiné verze. To jsou výhody digitálního nahrávání, v analogu bysme měli smůlu… Roland se studiovou práci učil od Andyho Sneapa a Roye Z, kupuje si jejich nahrávky, aby držel krok… Na bicí má například složku, která je nadepsaná „Andy Sneap Mastering“, na ni klikne a rovnou má přednastavený zvuk podle Andyho. Pak si ho už jen poupraví. Grapow studios, to je prostě záruka špičkové zvukové kvality a myslím si, že bylo pro nás skvělou volbou. Poslouchali jsme ve studiu spoustu nových nahrávek metalových kapel a málokterá evropská produkce se může Grapowovi rovnat, obzvlášť co se kytar týče. Ty zkušenosti ze zámoří jsou prostě slyšet…
Mohl jsi nějak ovlivnit konečnou verzi zvuku desky nebo je to všechno práce Rolanda?
Roland vzpomínal, že měl ve studiu kapely, mladý kluky, kteří mu do toho kecali a on byl pak natolik zpruzený, až jim řekl, že se pod to nepodepíše, protože to není jeho práce. My jsme mu už na začátku řekli, že se nám jeho práce líbí, a že se chceme nechat vést. Copak můžeme kecat do zvuku člověku s dvacetiletou profesionální praxí?
No jasně, ale určitě máš nějaké svoje představy?
To jo. Svoje základní představy jsme mu jasně vysvětlili ještě před samotným nahráváním, jenže cokoliv on se zvukem udělal dál bylo lepší a my jsme neměli potřebu si stěžovat (smích). Roland nás neustále hecoval, stále nás motivoval a někam postrkoval. Já jsem pak večer usínal a říkal si, jak budou ty skladby vlastně znít, protože původně jsem je chtěl třeba úplně jinak. Druhý den jsme si pak danou skladbu pustili a výsledek byl prostě skvělý (smích).
Můžeš prozradit, co nás na desce čeká?
Na desce je jedenáct skladeb, přičemž jedna z nich je rozdělená na dvě části. Můžete se těšit na čtyři hostující zpěváky, jednu zpěvačku a dva kytaristy. Tématem desky jsou různé úhly pohledu na život a smrt. Oslovil jsem básníka Honzu Petrička a on nám celou desku brilantně otextoval v angličtině. Napsal všechny texty asi za tři týdny a udělal to na skvělé úrovni, určitě líp, než bych to zvládl já nebo Ondra. Držel se přitom mých konceptů, některé texty napsal tak, že téměř odpovídají mé české variantě, někdy významy posunul trochu jinam, ale vždycky v rámci základní myšlenky. Já jsem mu napsal vysvětlení, co jsem tím kterým textem chtěl vyjádřit a Honza všechno zvládl profesionálně a rychle. Jsou tam motivy posmrtného života, strážných andělů, osudu, smrti a boje, loučení s tím, co nám je na světě drahé...
Témata chvílemi pochmurná, chvílemi plná naděje. Najdou se i odkazy k historii. Dějiny jsou sice nevyčerpatelnou inspirací, ale já už jsem se v Navaru začínal coby textař opakovat. Už mě to ani netěšilo, stejně nenapíšu lepší texty na historická témata, než byly skladby „1621“, „Trója“, nebo „Proti všem“, proto jsem chtěl novou desku otextovat lyričtějším, básničtějším způsobem a na to právě navázal i Petričko. Pokud bychom dělali nějakou další anglickou desku, rádi bychom s ním zase spolupracovali. Album bude nahrané a smíchané v polovině května a následně budeme řešit ta vydavatelství… Chceme točit i videoklip. Byli jsme domluvení s člověkem, který dělal videoklip Eagleheart. Ale kdyby dopadlo jednání s větší firmou, třeba bychom to řešili na jiné úrovni, uvidíme.
Zeptám se na katastrofický scénář. Když firma nedopadne, vydáte si to sami?
No, všechno je rozjeté natolik, že věřím v happy end (smích). Ale kdyby žádná firma nedopadla, vydáme si to sami. Když budu citovat Rolanda: ve chvíli, kdy bude nahrávka hotová a hosté zaplacení, by byla firma hloupá, kdyby se takhle naservírovaného produktu neujala. Uvidíme, jak dobrý je Rollo věštec (smích)… Už teď máme neuvěřitelné zkušenosti, skvělé zážitky a i kdyby se všechno podělalo, máme desku a hromadu vzpomínek.
Budeš další desku realizovat stejným způsobem nebo si řekneš stačilo a vrátíš se zpátky „na zem“?
Bojím se, že ne (smích). Na začátku jsme se řekli, že natočíme desku, obešleme s ní všechny firmy v Evropě a když to nevyjde, vrátíme se zpátky do regionálních studií a přestaneme blbnout (smích). Ale dneska můžu říct, že ne, to už nejde. Ten skok zpátky by byl strašný a kapela by šla hrozně dolů, nejen zvukově. U Rolanda můžeme strašně moc získat, měl jsem z jeho chování pocit, že nás má rád, byl a je do naší hudby zapálený a tím motivuje i nás. Ne, než se vracet zpátky, to si radši za další čtyři roky našetříme další statisíce a dáme je Rolandovi, ať nám udělá desku zase on. Když vidím, jak je snadný se domluvit s někým ze zahraničí, tak bych do toho šel hned znova. Taky teď máme známé v několika velkých kapelách. Byla by hloupost na těch kontaktech nestavět a uzavřít se zase před světem v Pardubicích…
Je na tvém potenciálním seznamu ještě někdo, koho bys, když pomineme například zdravotní překážky, chtěl na desce za každou cenu mít?
Jsou dva lidi z Rolandova okruhu, kteří do budoucna vypadají reálně a to Michael Kiske a můj asi nejoblíbenější zpěvák, Jorn Lande. Roland říkal, že je škoda, že jsme se s Jornem ve studiu o týden minuli, jinak by nám něco nazpíval. Ale v tuhle chvíli, kdyby se ozval kdokoliv už ho nevezmeme, možná na další desku. Jinak takových snů by bylo nepočítaně (smích)! Určitě bych byl nadšený ze spolupráce s Tony Martinem nebo Royem Khanem – miluju jejich hlasy, s oběma jsem navíc už byl v kontaktu a třeba se časem domluvíme.
To je dobrá pozice, žít s vědomím, že si dovolíš lidem z tvého seznamu říct, hele sorry, teď ne…
Jo, to je dobré. Hmm, ale kdyby se ozval třeba Ronnie James Dio, tak bych mu asi nedokázal odmítnout. (smích) Díky němu jsem se kdysi dostal k hard rocku a potažmo metalu…
Deska je chvíli před vydáním, hodnocení výsledků tě teprve čeká. Jaký pocit z toho všeho máš v tomhle momentě?
Splnil se mi „americký sen made in Czech Republic“ (smích). Když udělám sebelepší desku sám, tak po ní ve světě neštěkne pes. Ven se nedostaneme, ještě navíc s češtinou. Takhle snad bude šance dokázat, že i v Čechách může vzniknout něco velkého. Myslím si, že na české poměry je to unikát. Třeba se naše dílo lidem líbit bude, třeba ne, ale museli jsme to takhle zkusit. Celý život jsem byl vychovávaný k tomu počkat, až jestli mě pochválí ostatní, nepůsobit radši moc sebevědomě a jít s davem, řekl jsem si „proč vlastně“? V čem je rozdíl mezi průměrnými a výjimečnými? Právě v sebedůvěře! Copak jsme něco míň, než kapely z venku, které obdivujeme? Věřím tomu, co dělám, takže půjdu za svým snem, bez kompromisů, beze strachu… V podobném duchu mi psal i Fabio, že se mu takový přístup hrozně líbí a že to je jediná cesta k úspěchu, věřit tomu, co děláš a po hlavě si za tím jít. To právě teď děláme, letíme střemhlav (smích). A zatím to vypadá, že to jde, blížíme se k cíli a uděláme pro to všechno.
|
