Jak již kolegyně Radka avizovala ve své reportáži od východních sousedů, Hansenovy Gamma paprsky v doprovodu Freedom Call a Secret Sphere dorazily i na naše území. Na otázku, zda šlo o svátek speed a power metalu si přítomní už zcela jistě odpověděli sami a ti, kteří měli tu smůlu, že se do nacpaného KD Vltavská nedostali (našlo se pár jedinců, kteří se před vchodem dožadovali již evidentně nedostatkových vstupenek) můžou litovat. A ve finále to bylo dílo všech čtyř zúčastněných. Pokud vás napadlo, že neumím počítat, nenechte se mýlit. Ten tzv. dvanáctý hráč na fotbalovém hřišti, tedy diváctvo, vytvořilo takovou žhavou atmosféru, že se prostě nedalo zakolísat.

O žhavé atmosféře mluvím úmyslně hned na úvod. Ono totiž v sobotním večeru dostalo tohle spojení i docela pofiderní výraz. Pořadatelům se patrně podařilo přesně odhadnout, kolik lidiček na koncert dorazí a adekvátně tomuhle počtu vybrali sál na míru. To, že šlo o detašák místní sauny asi nikoho nepřekvapí, horší bylo, že místní topič snad na rozloučenou s posledním zimním dnem nejspíš ještě pořádně přiložil pod kotel… Klobouk dolů před každým, kdo ze sebe vydával větší než životně nutné množství energie (a že jich tam takových bylo). Druhá muška, těžko říct, zda související s kulturákem či s personálem, byl zvuk. Netroufnu si tipovat, zda je správná odpověď a nebo b, vzhledem k tomu, že v sále bylo fakt těsno, radši jsem v zájmu ulovení aspoň nějakého obrázku strávil celý večer na jednom místě, ale i z polemik dalších zúčastněných jsem nebyl sám, kdo docela postrádal zvuk kytar, a to u všech tří aktérů, kdy občas nebýt sólování, užil bych si dosyta převážně jen znělé rytmiky a čistého zpěvu. Ale jak říkám, možná to bylo jen nevhodným výběrem pozice.

Secret Sphere otevřeli večer velice povedeným setem. Možná bylo trochu škoda, že jim z pódia, v rámci urychlení výměn kapel (pauza mezi Secret Sphere a Freedom Call zabrala cca 10 minut) rozděleného na tři samostatné sekce pro každou bandu zvlášť, zbyla jen podlouhlá nudlička, kam se šestice temperamentních jihoevropanů sice v pohodě poskládala, ale na nějaké zásadní kreace jim už moc místa nezbylo. Pochvalné ódy na set Secret Sphere bych mohl klidně odkázat na Radčina slova. Výborný výkon celé kapely, která měla oproti následujícím dvěma spolkům výhodu v pěvci Ramonovi, věnujícímu se pouze mikrofonu a tak suverénně předkládajícím klasické speedově chytlavé melodie v oblačných sférách. Secret Sphere zahráli stejný playlist jako na Slovensku, obecenstvo skandovalo už při otvíracím intru „Evil Or Divine“ a vydatně tajemňáky podporovalo po celou dobu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jejich poslední účast na tour s Gamma Ray a Freedom Call, uspořádali kluci v závěrečné „Dance With The Devil“ pódiový dýchánek pro všechny, kteří přiložili na turné ruku k dílu a mišmaš lidí na pódiu si evidentně vychutnávali, aniž by tahle oslava měla jakýkoliv negativní vliv na jejich show. Ono sledovat takovou údernickou kooperaci, jakou předváděli Federico Pennazzato spolu s Klausem Sperlingem, hájícím na turné barvy Freedom Call, bylo oku lahodící. Škoda, že výborní Secret Sphere nedostali víc prostoru, jsem si jist, že by ho dokázali stoprocentně ke spokojenosti fandů využít. Tak snad příště.
Playlist: Evil Or Divine, Stranger in Black, Welcome to the Circus, Legend, Loud & Raw, Dance with the Devil

Která z kapel, hrajících pozitivní power metal, hraje ten úplně nejpozitivnější? Trá-la-lá-la Freedom Call!!! A je úplně jedno, jestli si s nimi halekáte „We are Freedom Call“, „Bááábylon“ nebo třeba „We Are One“, ten jejich pozitivizmus je desku od desky nakažlivější (i když nedávno začali sklouzávat do stavu, kdy v duchu Cimrmana – nikoliv toho německého, o kterém ještě bude řeč, ale toho našeho – byly chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat…). To, že svojí poslední deskou, vydanou těsně před začátkem turné se dostali zase na tu správnou kolej, potvrdily i tři novinky zařazené do aktuálního playlistu (oproti Slovensku přibyla na úkor „Metal Invasion“ úvodka „Out Of The Ruins“), které z pozitivizmu nijak nevybočují, ale člověk aspoň nemá pocit, že místo textu Chris Bay vyřvává „čís“ a „vyletí ptáček…“. Freedom Call naskočili do rozjeté atmosféry, dokázali ji pro své soukmenovce z Gamma Ray vystupňovat, zcela v duchu nálady písní bylo velice zábavné sledovat mimiku a gestikulaci šoumena Chrise Baye, vysloužili si kromě sborového vyřvávání refrénů i davové skandování svého jména a tak jedinou vadou na kráse byl fakt, že jen co dozněly poslední tóny, naběhli technici a začali chystat pódium pro další bandu. Fanoušci (i kapela) by si byli přídavek určitě zasloužili.
Playlist: We Are One, United Alliance, Thunder God, Tears of Babylon, Hunting High and Low, Out Of The Ruins, Warriors, Land of Light, Freedom Call

Předpokládám, že příznivce Gamma Ray docela nazdvihnu konstatováním, že až do sóla na bicí mi paprsci přišli příliš rutinní a že skvělá úroveň vystoupení se držela nahoře především díky neúnavnému publiku. Gamma Ray nažhavili už tak nabuzené hroziče tóny vypůjčenými od Queen, aby se za zvuků „Welcome“ ukázali na pódiu, nezbytným domorodým „ahoj Prague“ se přivítali s natěšeným davem, který vyskandoval už první okamžiky „Gardens Of The Sinner“ a refrén ve spojenectví kapela + fandové zněl přímo monstrózně. Hned po téhle skladbě uvedl Kai na pravou míru fakt, že na pódiu stojí náhrada za kytaristu Henja Richtera, který je momentálně zdravotně indisponovaný (ale Kai přítomné ujistil, že to je opravdu jen chvilková záležitost) a tak se vedle mistra Hansena postavil seveřan Kasperi Heikkinen. Tohohle mlaďáčka můžu pochválit jen zprostředkovaně, za a) jsem ho prakticky neslyšel, za b) jsem ho prakticky ani moc neviděl, ale z úst vhodněji situovaných přítomných zněla silná slova chvály (ač zvukově to nebylo údajně ideální ani v jiných částech sálu).

Abych pravdu řekl, nejsem schopen vysvětlit, proč mi první polovina setu Gamma Ray připadala ne stoprocentně dotažená. Asi největší problém pro mě (odhlédnu-li od citových okolností téhle skladby) znamenala pomalá, Dirkem Schlächterem zpívaná „No Need To Cry“, solidně narušující jinak bezproblémový spád koncertu. Kai zpíval skvěle, skladby z nové desky fungovaly, kapela šlapala, spojení pódia s podpódiím (třeba z chorálu v „The Saviour“ běhal mráz po zádech) bylo přímo ukázkové. A pokud by vystoupení pokračovalo v tomhle duchu, určitě bych neodcházel zklamaný a pocit, že mi k absolutnímu vrcholu něco chybí, by byl jen nepatrný. Naštěstí tu nezbytnou jiskřičku přidané hodnoty definitivně natloukl Dan Zimmermann svým kankánovým sólem. A od té chvíle Gamma Ray vyrazili k vrcholu.

Bylo skvělé sledovat neskutečně vysmátého, evidentně spokojeného Kaie, průběžně (a srdečně) děkujícího fanatickému publiku, reagujícího na sebemenší pobídku ke skandování v kterémkoliv songu. A je trochu paradoxní (samozřejmě, jde o Hansenovu kompozici, takže netřeba v tom hledat jakékoliv kličky), že u helloweenovské „I Want Out“ je ten divácký ohlas snad ještě silnější než u „vlastních“ gamma písní. A musím dát Radce za pravdu, že z hlediska vyznění jsou právě Gamma Ray tím spolkem, který si s touhle hitovkou pohrává s větším nadhledem. Právě díky „I Want Out“ se v přídavku strhla neskutečná bouře. Po „Man On A Mission“ si Gamma Ray ještě jednou zahráli s fanoušky na schovávanou, ale hukotu v sále se nedalo odolat. Jakou sílu a energii kapela do vystoupení vložila asi nejlépe charakterizoval moment, kdy po závěrečné „Send Me A Sign“ úplně vyšťavený Dan Zimmermann zalehnul na stupínek u bicích, kam se k němu postupně přesunuli i ostatní členové kapely. A výraz tváře Kaie Hansena jasně vypovídal o tom, že hraní v České republice má pro Gamma Ray svoje kouzlo.
Playlist: Welcome, Guardians Of The Sinner, New World Order, Empathy, Deadlands, Fight, No Need To Cry, The Saviour, Abyss Of The Void, sólo na bicí, Armageddon, To The Metal, Rebellion On Dreamland, I Want Out, Man On A Mission, Send Me A Sign

www.gammaray.org
www.freedom-call.net
www.secretsphere.com

GAMMA RAY FREEDOM CALL SECRET SPHERE