30 Seconds to Mars v Praze – dlouho jsem se rozmýšlela, jestli na ně vůbec vyrazit, protože jsem měla v živé paměti velké zklamání, které mi přinesl jejich koncert v Londýně před necelými třemi lety. Nakonec jsem se rozhodla to risknout, protože jsem chtěla porovnat, nakolik se Marsové zlepšili/zhoršili oproti minulému vystoupení. Ale nutno říci, že očekávání byla nevalná.

30 Seconds to Mars patří mezi ty kapely, které jsem dříve hodně poslouchala, ale vzhledem k několika okolnostem se moje sympatie během let proměnily. Marsové, kterým vládne (nejspíš stále) charismatický Jared Leto, pro někoho známý spíše svou hereckou kariérou, začínali, jak se lidově řekne od píky – i když to, že je jejich frontmanem známá osobnost, jim možná trochu pomohlo. První album přezdívané „Red planet“ zní neuvěřitelně vesmírně, pro mě rozhodně srdcová záležitost: Marsové si na něm na nic nehrají, Jared ho nahrával úplně sám a já jim ho prostě věřím. S „A Beautiful Lie“ přišel kýžený úspěch, ale upřímně řečeno jsem trochu rozpačitá z toho, co nakonec vzniklo. Jakoby Jared přičuchl k tomu, že má úspěch i na hudebním poli a začal všechno dělat tak nějak okázale. S albem „This Is War“ jsem se přesvědčila o tom, že tudy pro Marse cesta určitě nepovede – album je jakousi nabubřelou snahou o pompéznost, přitom je vcelku nudné a bez nápadu.

Byla jsem zvědavá, jakou show Marsové předvedou. Musím říct, že jsem se při příchodu k hale lehce vyděsila vzhledem k tomu, že ji okupovaly dívky věk 15 – 17 let, všechny jako přes kopírák z továrny na emo děti. Kde jsou ty časy, kdy Marse poslouchali lidi mého věku – tentokrát nás tam byla značná menšina. Ale tohle je ta cesta, kterou si kapela zvolila – už prostě nehraje hudbu, která by zaujala starší lidi, přitom by člověk od dospělých lidí čekal něco jiného. Ale Jaredovi dělá dobře, když si může s davem dělat co chce a když je obdivován – a že mu to ony slečny dávaly najevo celý koncert. Vždyť když začali sekuriťáci pouštět do haly, strhl se hotový boj o to, kdo se dovnitř dostane první – všichni (nebo spíše všechny?) chtěli být blízko svému idolu. Ale to jsem na druhou stranu zase chápala. Co jsem ale nepochopila bylo to, že člověk získá fotopas a nakonec skončí kdesi u mixážních pultů a má dovoleno fotit pouze tři písničky. Takže kdybych šla mezi ostatní lidi někam do předních řad, budu na tom lépe než jako akreditovaný fotograf, který je vykázán kamsi doprostřed haly – tudíž ti, co si nevzali objektiv s dostatečným dosahem, mohli zaplakat. Těžko pochopit, proč my jsme museli foťáky zandat, kdežto polovina haly foťáky měla dál a fotila si pěkně s bleskem. Život je občas prostě nespravedlivý.

První předkapelu jsem bohužel nestihla, takže o ní nemohu prakticky nic nepsat kromě toho, že se jednalo o americké Street Drum Corps. Druhou předkapelu už jsem ale viděla a musím říct, že se mi líbila. Dánové Carpark North přijeli s příjemným disko rockem a na lidech bylo vidět, že se dobře baví. Mně se líbili i zvukově i výrazově, prostě příjemná partička, která neurazí, ale taky nijak zvlášť nenadchne. Potom ale nastalo neskutečné čekání – snad 45 minut – což bych pochopila u kapel typu AC/DC, Depeche Mode či Metallica, ale Marsové si tohle mohli odpustit. Když už konečně světla zhasla, spustila se jakási předehra a snad ještě hlasitější řev fanynek, člověk by řekl, že je tam tak 4x víc lidí. Nakonec spadla opona a kapela tam stále v celé své kráse ve stylu „tak jsme tady, zírejte“. Co se týče hudebního provedení, nemůžu říct, že bych byla nadšená, ale ani jsem nebyla tolik zklamaná, jak jsem si myslela, že budu. Možná to bylo prostě tím, že mám 30 STM stále svým způsobem ráda, i když v mnohém nesouhlasím s tím, kam se kapela ubírá. Jared má celkově na živo problémy uzpívat spoustu písniček – on to často řeší tím, že nechá zpívat publikum, a nutno říct, že fanoušci znali každé slovo a často to od nich znělo lépe než od samotného zpěváka. Jared se na koncertech většinou věnuje poletování po pódiu, sem tam něco zahraje na kytaru nebo zpívá do mikrofonu, ale spíše se snaží o komunikaci s lidmi. Velkým plusem byl bubeník Shannon, Jaredův bratr, který hudbě alespoň trochu dával zajímavý výraz. Kytarista Tomo ani basák Tim hudebního fajnšmejkra nikterak nenadchnou, ale zase se jim nedá ubrat to, že jsou všichni perfektně sladění a působí jako jeden celek.

To, co mi ale opravdu vadilo, byla kýčovitá atmosféra. Všechny Jaredovy řeči a pózy, to bylo něco, čemu jsem prostě nevěřila. Na můj vkus se snaží až moc, jeho neustálé ujišťování, že nás miluje a jak mu je krásně a báječně, vám po chvilce začne lézt na nervy – pokud tedy smýšlíte s čistou hlavou. Věřím tomu, že má Jared svoje fanoušky rád, ale nemusí to každému cpát za každou cenu. Tahle kýčovitost souvisí i s poslední deskou – kýč jak bič, řekla bych. Prostě se mi nelíbí, když se někdo snaží udělat veledílo a nemá na to materiál, stejné je to i s koncertem. Méně je někdy více, na to Jared v posledních letech pozapomněl. Kéž by někdy zase vyjel na klubové turné, aby si připomněl začátky. Další věc, co mi přišla hodně úsměvná, byla, když se Jared snažil naučit fanynky (píšu většinou fanynky, protože opravdu 80% osazenstva byly slečny) mosh pit – Marsové naprosto nemají takovou hudbu, při které by se dalo šílet a vytvářet mosh pit. Pokud něco takového na vás vytasí kapela typu Slipknot, pochopíte, ale Marsové? Suma sumárum vystoupení asi nejvíce uškodila celková přeplácanost.

Na závěr můžu dodat, že jsem celkem rozpačitá z toho, jak nakonec koncert zhodnotit. I když k němu mám spoustu výhrad, nezabránilo mi to zůstat až do konce, takže na něm určitě něco bylo. Pro mě jednoznačně starší skladby – bez „The Kill“, „From Yesterday“ či „A Beautiful Lie“ bych neodešla – a též částečně osoba mistra Leta: ač mě neuvěřitelně štve, tak na něho stejně trochu trpím. Obávám se, že se loď jménem 30 Seconds to Mars pomalu potápí, avšak i přesto se na ně příště půjdu podívat, pokud tedy dorazí, jak Jared několikrát publikum ujišťoval (ale to dělají stejnak vždycky všichni).
Playlist: Escape, Night of the Hunter, Attack, Vox Populi, From Yesterday, A Beautiful Lie, This Is War, 100 Suns, L490, Hurricane, Alibi, The Kill, Closer to the Edge, Search and Destroy, The Fantasy, Kings and Queens